V červnu 2011 se na nás obrátila majitelka Arwen, jestli bychom jí nenašli nový domov. Fenku si velmi přála, psala, že byla jejím splněným snem, ale ukázalo se, že je dcerka alergická a Arwen tedy mít nemůžou.

V té době byly Arwen 2 roky, děti měla ráda, majitelka psala, že je pořád hlídá a je s nimi ráda a je na ně opatrná. O to bylo loučení těžší. Ale rychle našla domov v rodině, která se už několikrát vlkodava ujala. S domácími psy i novými majiteli se sžila rychle.

V červnu 2010 se na nás obrátil majitel pětiletého Kelta, že si ho nemohou nechat.

Kelt našel nový domov u majitele s dalším velkým psem, křížencem vlkodava Sandym. Psi spolu dobře vycházeli, měli spoustu prostoru a jejich majitel byl skoro pořád s nimi. Kelt prožil ještě dalších 2,5 pěkných let a jediným jeho problémem byl panický strach z bouřky. Měl později i další vlkodaví kamarády, kterých se jeho majitel ujal – Mojito a Kentucky

V červnu 2010 se stala opravdu hrůzná věc. O život přišla otřesným způsobem chovatelka vlkodavů a barzojů, paní Blanka Blizmanová. Krátce po její smrti jsme byli požádáni o pomoc s vlkodavy, kteří po ní zůstali.

Samozřejmě jsme se snažili hned situaci řešit ve spolupráci s chovateli a majiteli barzojů. Bohužel, informace o psech nebyly nijak příznivé, někteří psi byli popisováni jako velmi bázliví nebo naopak agresivní. Jednali jsme s několika lidmi, kteří nabídli, že k sobě některé vlkodavy vezmou a za velký úspěch jsme považovali nabídku na péči o březí fenu a odchov jejích štěňat, s největší pravděpodobností kříženců vlkodava s barzojem. Organizovali jsme převoz psů a jejich umístění, v případě plachého vlkodava alespoň prozatímní než bude podle jeho chování možné vybrat a domluvit vhodného majitele.

Psa i březí fenky se ujala jiná chovatelka vlkodavů zejména proto, že se dověděla o přání paní Blizmanové, která na ní odkázala svého syna, kdyby se s ní někdy něco stalo. Jedna fenka - Dorotka, u které byla zjištěna epilepsie, šla k jiné chovatelce a fond vypomohl materiálně a finančně s krmením a platbou veterinární péče. O psy tedy bylo postaráno a to i o barzoje. Na paní Blizmanovou zůstala  vzpomínka a údiv, že je něco tak hrozného je možné.

Různí lidé nabízeli pomoc, solidarita byla velká. Vlkodavka porodila, odchováni byli tři pejskové, opravdu kříženci vlkodava a barzoje. Odešli k hodným lidem, jeden se později věnoval spolu s majitelkou canisterapii, s jiným, Aresem, se přijeli majitelé podívat i na akci fondu.

V diskuzi na tehdejších stránkách nadačního fondu se v květnu 2010 objevil dotaz na život se psím epileptikem a vzápětí na to informace o prodeji mladé nemocné fenky. Je to smutné a někteří se snažili majitelku přesvědčit, že i s tak nemocným psem může být život hezký a především, že za to pejsek nemůže. Nemocný pes potřebuje zvýšenou péči a tak se kolega v rychlosti s majitelkou domluvil a Adélku vykoupil. Zařadila se výborně do sehrané smečky, užívala pravidelně léky a nějaký čas vedla spokojený život. Později ale záchvatů přibývalo a byli těžší. Adélka nemohla zůstávat bez dozoru a tak jsme jí převzali, až bohužel došlo na záchvat poslední. 30.4.2011 už muselo padnout rozhodnutí,  nemoc jí už znemožňovala alespoň trochu normální psí život a přinášela jen utrpení.

V roce 2009 se na nás obrátila také majitelka dospělé vlkodavky Sáry. Hledala pro fenku nový domov, protože změny, které život přinesl, jí neumožňovaly se dál starat. Situaci Sáry se podařilo vyřešit rychle, zapadla mezi ostatní psy svých nových majitelů, zkušených vlkodavářů, kteří již předtím pomohli Šondovi, ale také Igorovi a dalším.

V lednu 2009 se ozvala majitelka sedmiletého vlkodava Jury, kterého si prý z rodinných důvodů nemohla ponechat. Řekla nám o něm, že je milý, zvyklý na děti i společnost psů a celý život mu dělá společníka o několik let starší malý kříženec, pan Bolton.  A oba že jsou zdraví a nemůže si nechat ani jednoho. I když jsme se toho obávali, povedlo se najít společný domov oběma.

Jak se ukázalo, Jura na tom moc dobře zdravotně nebyl, ale dobrá péče a více pohybu v novém domově mu udělalo dobře. Hned na začátku jsme slíbili pomoc s financováním léčby a krmení a noví majitelé věděli, že se na fond mohou kdykoli obrátit. Nikdy této nabídky nevyužili a i když se během krátké doby zjistilo, že Jura má zdravotních problémů víc, péči o nemocného psa a jeho malého společníka zvládli po všech stránkách dobře a sami. Ani teď pomoc nepřijali a ještě naopak by rádi fondu přispěli. Když jsme domlouvali umístění obou psů, jejich původní majitelka, krom toho, že mluvila o Jurově dobrém zdravotním stavu, (upozornila nás pouze na Jurovi občasné pohybové potíže) sama nabídla a slíbila pro jejich nové majitele finanční pomoc na krmení a také na příp. zdravotní péčí, přestože to nepožadovali  ani my za nadační fond ani noví majitelé. Bohužel, po předání psů se už nikdy neozvala a na posílané informace a fotografie nijak nereagovala.

Jura žil s panem Boltnem v novém domově další rok a čtyři měsíce. K předchozím zdravotním potížím se přidaly problémy se srdíčkem a po čase bylo nutné nechat Juru odejít. Ani v ten okamžik nebyl Jura sám. Pan Bolton žil ještě několik let, dělal svým majitelům radost i starost, jak to takové psí osobnosti dovedou.

Gaston neměl jednoduchý život. Nadační fond se o něm dověděl na jaře 2008. Nepodařilo se ale získat dostatek informací abychom se na něj mohli jet aspoň podívat a zkusili vymyslet jak mu život zpříjemnit. A tak žil Gaston další měsíce v nevyhovujících podmínkách,  s nevyhovující péčí. Pak byl alespoň na přechodnou dobu u velmi hodné vlkodavářky, majitelky nemocné Brii, na jejíž pomoci se fond také podílel. Nemohl ale zůstat trvale, v domácnosti byl i jiný pejsek, který Gastonovu přítomnost těžce nesl a Gaston nebyl zvyklý uvnitř v bytě. Zkoušeli jsme ho nabídnout potencionálním zájemcům, ale bohužel, nikdo z nich nechtěl šestiletého psa přijmout a někdo ani neodpověděl.

Ale přece jen se solidní zájemce našel. Do nového domova Gaston cestoval část cesty vlakem, s čímž pomohla jeho přechodná pečovatelka a pak na zadní sedačce přitisknutý k novému pánovi, kterého hned přijal za svého. V novém domově na něj čekala mladá, poněkud divoká vlkodaví kamarádka a celá rodina se třemi dětmi.

Gaston se trpělivě nechal ošetřovat při léčení různých neduhů, které si přinesl sebou – výrazné praskající otlaky, zánět spojivek a dásní. Pomaloučku se zakulacoval a dostával do dobré kondice. Ve svém novém domově prožil ještě další čtyři roky, dožil se bez měsíce 10 let. Do vlkodavího nebe odešel 1.2.2012

O Egonovi jsme se dověděli v září v roce 2008 a následně ho převzali s jeho bratrem Brokem. Provázel je velmi smutný příběh, ale jak to tak občas bývá, všechno bylo trochu jinak. Oba psi se dostali do dobrých podmínek a měli se dobře.

Egonovi pomohla ke skvělému novému domovu náhoda. V stejný den, kdy přišel, došel i mail, že uhynula fenka vlkodava  a její majitelé by rádi prázdné místo po ní zaplnili alespoň doma, když ne ve vzpomínkách. Ještě ten večer se přijeli podívat a Egon s nimi hned odjel. Vlastně šlo o vzájemné poskytnutí pomoci, pes i noví majitelé, pomoc a oporu. Společnici byla Egonovi kromě nových páníčků jezevčice Kecka, která se hned ujala jeho výchovy.

Dlouho jsme dostávali o Egonovi zprávy a fotky a těšili se z něj spolu s jeho majiteli. Hned na začátku, po prvních dnech společného soužití, nám nová majitelka napsala: „Egon je halama s duší kuřete a je to asi přesně to, co jsme teď potřebovali. Asi to opravdu bylo všechno osudové. ...je báječný, zabydlený a teď trénujeme procházky. Je úžasný mazel a my si ho vychutnáváme. Moc rád si mi lehá na klín a doslova si to užívá.“

Zájem o mazlení Egona nepřešel ani později, přestože „…na poslední prohlídce
mu doktor naměřil v kohoutku 92 cm. Takže statný chlapák. Myslíme si, že je u nás spokojený. Horké letní dny prožil převážně koupáním v řece, nebo válením v chladné
vodě horského potoka. Samozřejmě, nejraději jsou s Keckou v kuchyni, protože tam vždycky upadne nějaká ta dobrota. S Egonem prožíváme nádherný život .....“

Nádherný život si užíval i Egon, do svých osmi let. I když poslední čas už byl nemocný se srdíčkem.

Bad byl nalezenec, který se dostal na obecní úřad jedné vesnice v severních Čechách. Protože byl podobný vlkodavovi, obrátili se na fond o pomoc.

Původně chtěné štěně, na které se majitelé těšili a měli z něj radost. Po čase nastala změna v rodinné situaci, pes zůstal u jednoho z manželů. Času, který mu jeho majitel věnoval, pravděpodobně ubývalo a tím i péče a zájmu.

Fredy se za pomoci své chovatelky dostal do rodiny, kde měli s vlkodavy zkušenost. Před časem přišli o vlkodavku Jessiku, které také poskytli domov již jako dospělé a nechtěné. S léčbou trávicích potíží a kvalitní stravou na zlepšení kondice pomohl fond. Fredy byl v té době mladý,  ale hodně vyhublý a vystrašený. V krátké době se uzdravil a byl z něj pěkný, spokojený a milý pes, závislý na své paničce, které dělal radost do vysokého věku. Dožil se téměř jedenácti let.

Když už musí dojít k tomu, že pes nemůže být z jakéhokoliv důvodu u své původní rodiny, je dobře, že se hledá a také najde řešení co nejlepší pro psa. Je dobře a je správné, i když ne vždy samozřejmé, že i chovatelka hledala řešení.  Jsme rádi, že se na nás obrátila a že bylo možné hned psa umístit k novým majitelům.  A jsme také rádi, že díky přispěvatelům na konto Nadačního fondu Irský vlkodav jsme mohli  Fredymu částečně uhradit zvýšené výdaje spojené s léčbou, potřebnou prevencí a krmením alespoň po dobu, než bude v odpovídající kondici.

O umístění  Kačenky do jiného domova požádala její původní majitelka, protože se o ní již dál nemohla starat. Jednání bylo sice zdlouhavé, ale nakonec Kačenku přivezla k novým majitelům, kteří již dříve nabídli pomoc.

Věděli jsme že fenka měla zdravotní postižení trvalého charakteru a poruchu chování, o které jsme doufali, že půjde odstranit nebo alespoň zlepšit. V nové domácnosti na Kačenku kromě páníčků čekala i přibližně stejně stará další vlkodavka. Za krátko z nich byly výborné kamarádky.

Zatímco poruchu chování se v novém domově během krátké doby podařilo téměř odstranit, byl po pár dnech přivykání na nové prostředí odhalen nepochopitelný problém. Při vyčesávání nedostatečně udržované srsti se zjistilo, že má fenka pod řídkou srstí staré jizvy, většinou zcela zahojené. Zděšení majitelů nastalo, když se po uvolnění jednoho strupu na boku objevila hluboká píštěl po staré ráně, kterou ošetřující veterinární lékař označil jako bodnou. Bylo nutné chirurgické ošetření v narkóze a následná dlouhodobá antibiotická léčba. Jak k tomuto úrazu Kačenka přišla, se už asi nikdy nedovíme. Podstatné je, že veškerou léčbu přestála dobře, kvalita srsti i kůže se zlepšila a Kačenka dokonce prakticky přestala kulhat. Díky dárcům, kteří podle svých možností přispívají, bylo Kačence možné léčbu poskytnout a uhradit z prostředků nadačního fondu. Kačenka se v novém prostředí rychle zotavovala a stávala se z ní pěkná, silná a spokojená fenka. Spolu s novou vlkodaví partnerkou a novými majiteli si užívala spokojeného života, procházek po okolí, běhání po velké zahradě i polehávání v dosahu páníčků. Takže nakonec bylo opravdu všechno v pořádku.

Bohužel, toto netrvalo dlouho, u nových majitelů strávila Kačenka bez týdne pouhý jeden rok. K náhlému horečnatému onemocnění se přidala torze sleziny a ani včasný veterinární zásah Kačenku zachránil. Při probouzení z narkózy, jí selhalo srdíčko ….

Škoda, že si hezkého života užila tak krátce. Její druhá a poslední majitelka nám napsala .... „Možná proto, že vlkodaví život je tak choulostivý, snaží se ti pejsci tak intenzivně rozdávat radost.“