Harryho majitelka se na nás napřed obrátila protože si s ním nevěděla rady. Problémem bylo ale dostatečné množství času, které mu nebyla schopná věnovat. Jako malé štěně byl Harry pravděpodobně spíš rozmazlován než vychováván a když narostl a začal mít opravdu sílu a prosazovat se, byl problém. Občasné jednání trvalo skoro celý rok. Nakonec jsme Harryho v červnu 2013 převzali do fondu. Byl to opravdu mohutný pes, který potřeboval důslednost a čas. Se spoustou věcí se Harry seznamoval až v dospělém věku, spoustu situací ho naučila zvládat vlkodaví „vychovatelka“. Například se musel naučit i vzít si z ruky pamlsek. Potřeboval čas, aby se s novým prostředím a novými lidmi seznámil, přístup k němu byl v předchozím čase pravděpodobně velmi různorodý, od příliš benevolentního až po velmi tvrdý. Obojí v něm vyvolávalo chaos. Potřeboval najít pevný bod a člověka, se kterým nejen naváže dobrý vztah, ale ze kterého bude cítit i oporu. Opět se ukázalo, že mít psa rád nestačí.

Harry si následně prošel ještě jedním krátkodobým pobytem než zůstal už natrvalo u zkušeného člena našeho fondu. V začátcích byl rád za klid a společnost mírných vlkodavek  i trpělivý přístup nového majitele. Fenky postupně odešly a zůstal jako jediný pes v rodině. Zklidnil se, je to vyrovnaný, ale ostražitý pes. Má přátelský a ochranitelský vztah k dětem v rodině. Je hezké ho vidět na nadační akci a jsme rádi, že se má dobře.

Na začátku bylo štěňátko, kterým byla nadšená celá rodina. Spoustu fotek, velké plány. O fenku byl zájem i dobře postaráno, žila v bytě s dětmi.  Později se změnila rodinná situace, a ve čtyřech letech byla odložená ke známým. Tak jsme se o ní dověděli  v roce 2012 my a následně, po delších jednáních s majitelem, jsme fenku převzali a našli jí nový domov. Bohužel, moc si ho neužila. Život jí ukončila torze žaludku.

Na Kusku jsme byli upozorněni na tehdejším mezinárodním diskuzním fóru pro příznivce vlkodavů. Podle informací se dlouhý čas toulala po lesích, než se jí podařilo odchytit byla viděná na různých místech. Po složitých domluvách a pomoci na místě se podařilo fenku zajistit a následně jsme jí v září 2012 jeli vyzvednout z prozatím největší vzdálenosti, přes 800km jedna cesta. Sice se nabízelo několik lidí, že se o ní postarají, ale nikdo pro ní nechtěl a nebo ani nemohl jet, většina nabídek byla nereálná.

Bylo jasné, že najít pro Kusku nový domov nebude jednoduché. Byla velmi nedůvěřivá nejen k lidem,  ale i k čemukoli novému. Po seznámení a získání důvěry byla ale moc milá a vděčná. Snášela se dobře s velkými i malými psy. Věk jsme odhadli na 2 roky. Po krátkém čase byla hravá jakoby doháněla co si neužila ve štěněcím věku. Potřebovala vlídného majitele, který bude trpělivý a bude si umět získat její důvěru. Takoví lidé se po čase opravdu našli, sympatie byla vzájemná a po krátkém seznámení odjela Kuska do nového domova, na který si rychle přivykala a opravdu užívala, s malou dcerkou majitelů se také dobře zkamarádila. Zprávy byly dobré a milé: „S malou Evkou vychází dobře,miluje její hračky,krásně se jí v nich spí. Všechno bude dobré,je to naše šikulka a dáme jí dost času si na vše zvykat.“ Chodila ráda na procházky, užívala si je, i když z bezpečnostních důvodů jen na vodítku. „Hrozně moc se zlepšila,ráda se mazlí,už i lumpačí. Občas se leká, u neznámých věcí ještě stále váhá, už se ale nechá k lecčemu přemluvit. Je to zlatíčko.“

Velkou radost jsme měli po pár měsících ze zprávy: “... Kusinka udělala spoustu pokroků. Mnoha věcí se už vůbec nebojí, je hravá, dovádivá, ale hrozně milá a v rámci možností poslušná. Jsou podměty, kterých se stále bojí a možná jí to zůstane, ale v takových situacích improvizujeme a vše zvládáme. Doma se chová, jako by tady žila odmalička. Všichni ji moc milujeme a jsme rádi, že k nám díky Vám mohla přijít.” a po dalším čase “...už je z ní fajn parťák, který se sice občas leká, některých věcí se bojí, ale to už asi neodbouráme a i tak se s tím dá žít. Je bezvadná a dělá nám velkou radost každý den.”

Na konci roku 2012 jsme byli upozorněni na inzerát. Majitelé dávali pryč pár starších vlkodavů z důvodů stěhování. Psali, že psi hlídají a jsou ochotní za majitele položit život ...

Dověděli jsme se,  že tito majitelé nebyli zdaleka první, odložili je už minimálně tři majitelé. I tito byli ochotní předat psy komukoli. Tak jsme se pro ně rozjeli.

Dostali u nás jména Kuba a Líza. Byli na sebe zvyklí, zejména Kuba byl na Líze závislý a proto jsme do budoucna chtěli, aby šli do nového domova společně. Pravděpodobně byly i doby, kdy nikoho jiného než sebe neměli. Šestiletý Kuba byl vyhublý, bez zájmu, nechtěl žrát, měl problémy s kůží a srstí a především se ukázal starý otlak, na kterém se odloučila kůže, takže měl velkou otevřenou ránu. Líze bylo sedm let, byla přátelská, evidentně měla několikrát štěňata. Nebyla hubená, ale měla nádory na mléčné žláze.

Oba samozřejmě, tak jak všichni, byli nejprve odčerveni, odblešeni a následně oočkováni. Byli vděční za každý projev přízně, i když Kuba byl taková odtažitější povaha. Byli opravdu nenároční, minimálně posledních několik let nebyli zvyklí bývat doma, ale přesto byli čistotní.

Líza podstoupila operaci, odstranění nádorů a byla také vykastrovaná. Po operaci jsme chtěli alespoň na několik dní Lízu od Kuby oddělit, aby měla klid, ale to opravdu nešlo. Kuba opět přestal jíst a byl apatický. A tak jsme je dali opět dohromady. Líza spala a Kubovi stačilo, že je v její blízkosti. Zakrátko se mu zlepšila nálada a hned bylo všechno lepší. Kubovi problémy jsme léčili, ale ten na lokti byl na dlouhou dobu. Zájemci se hlásili a i se bylo na ně podívat několik návštěv jen tak pro radost. Z každého měli radost a nejen proto, že to vždycky znamenalo piškoty navíc. I když si lidskou společnost užívali a rychle si osvojili chování psů, kteří byli celý život doma, stále se krčili před prudčeji zvednutou rukou a při zvýšeném hlasu se oba spěchali uložit na místo, kterým byl nyní gauč.

Léčba Kubovy nohy pokračovala pomaloučku, ale jistě. Byl opravdu vyjímečně trpělivý pacient, věděl sám kam a na který bok si má jít lehnout sotva viděl obvazy. S Lízou chodili na malé procházky, odpočívali a prospali spoustu času. Po téměř pěti měsících jsme je převezli do nového domova. Vše snášeli velmi dobře, delší cestování jim nevadilo. K domácímu mladému pejskovi se chovali od začátku tolerantně a on k nim také. Rychle pochopili, kde budou nyní bydlet a celé první odpoledne si prohlíželi zahradu a prozkoumávali všechny kouty.

Líza mezitím oslavila své 8. narozeniny. Jsme moc rádi, že můžou zůstat spolu.

U Kuby byly nutné ještě nějaký čas převazy nohy, bylo nutné pokračovat s léčbou stejně jako podáváním preparátů na podporu imunity. Léčbu jsme hradili dále z prostředků fondu, tedy z příspěvků dárců, byli jsme všem za to velmi vděční.

Kuba s Lízou se rychle sžili se svojí novou rodinou, chodili na procházky a hlídali svojí maličkou paničku a měli pěkný život. Přijeli se podívat i na nadační setkání do Habru. Ale bohužel, po čase Líza odešla a Kuba zůstal sám. Mladý psí společník mu nestačil, Líza mu velmi chyběla. A tak se jeho panička rozhodla pro adopci nadační Dary která v té době potřebovala také nový domov. Kuba pookřál a Dara byla v novém domově také spokojená. Bohužel, ani to netrvalo příliš dlouho. Došlo na opravdovou tragedii, jejich majitelka, mladá, hodná, příjemná a usměvavá, zemřela. Pán zůstal s malou dcerkou. Snažil se ještě nějaký čas všechny psy udržet, ale přece jen to bylo velmi náročné a tak jsme Kubu s Darou vzali zpátky už natrvalo. Strávili společně další dva měsíce, Kuba si ještě užil podzimní jablíčka, předvánoční procházku a 30.10.2015 usnul a už se ráno neprobudil.

Koncem června 2012 někdo uvázal v jednom útulku k plotu fenu irského vlkodava. Fena měla jemnou zplstnatělou srst a tak jí v útulku ostříhali. Ujala se jí slečna, která se Ladě velmi věnovala, jezdila s ní na výlety zdálo se, že je vše v pořádku. Po čase ale začaly v rodině problémy, fena nevyšla s každým a bylo potřeba jí najít opět nový domov.  Byla tedy nějaký čas v péči fondu, současně se dvěma dalšími vlkodavy – Kuba a Líza.

Lada opravdu potřebovala  důsledný , ale vlídný přístup. Nakonec našla domov u rodiny s malým hospodářstvím, kde byla spokojená.

Jak to bylo na začátku s Terezkou a jejími štěňaty píšeme zde – Beránci.

Získat Terezku i psa (Joe), se kterým měla štěňata Beránky, bylo velmi obtížné, ale nechat ji na místě nepřicházelo v úvahu. Absolvovali jsme spoustu jednání na kompetentních úřadech, dodali argumenty i důkazy, že opravdu došlo a dochází k týrání. Podařilo se prosadit návrh na odebrání feny, matky štěňat „Beránků“.  Byla úředně odebrána a svěřena do náhradní péče Nadačnímu fondu Irský vlkodav.  

Je nejen neetické a nemorální, ale také nezákonné, chovatelsky využívat psy a feny před dosažením jejich fyzické a psychické zralosti. Proto jsou vlkodavové v chovu používáni zpravidla ještě později než určují chovatelské normativy (Zápisní řád WDK). Reprodukce mladších zvířat se oprávněně nazývá týrání chovem. Pokud jde ještě navíc o jedince držené v nevyhovujících podmínkách, není jim poskytována dostatečná péče a  nejsou krmeni kvalitní stravou v odpovídajícím množství, dochází k oslabení jejich zdraví, konstituce, imunitního systému a jsou ohroženi pokud ne bezprostředně na životě, tedy rozhodně je ohrožena délka a kvalita jejich života, což je týrání. To byl případ Terezky a projevilo se to na fatálně na jejím zdraví a následně na životě.

Fena jako nedospělá odchovala vrh štěňat, dle dostupných informací 11 a následně byla 4 měsíce po porodu opakovaně nakryta. Její nedostatečný vývin, nevyhovující umístění, nedostatečná výživa a péče se pochopitelně odrazily na jejím celkovém zdravotním stavu. Po krátkém čase po převzetí jsme zjistili (na základě klinických příznaků, laboratorním vyšetřením a opakovanou sonografií břišní dutiny), že fena má zánět dělohy. Tereza musela po týdnu u nás podstoupit operaci.  Pravděpodobně šlo o následek uhynulých a špatně se vstřebávajících plodů po druhém nakrytí. Zpočátku se zdálo, že rekonvalescence bude úspěšná, ale bohužel, přestala přijímat potravu a pak i pít a veškeré snažení doplňovat tekutiny i výživu infuzemi selhalo...

Terezka si užila něco málo přes dva měsíce hezkého života s lidmi, kteří jí měli rádi a kteří se o ní starali. Setkala se ještě s některými svými štěňaty. Přestože se její zdravotní stav přechodně zlepšil, poškození některých životně důležitých orgánů bylo natolik závažné, že i přes veškerou cílenou a podpůrnou terapii 17.7.2012 uhynula.

Irský vlkodav je gigantické plemeno, podle toho má nároky na růst a vývoj. Je to také plemeno poměrně krátkověké. Aby byl život psů tohoto plemene kvalitní, musí tomu odpovídat strava, péče a podmínky chovu. Z tohoto důvodu jsou chovatelské podmínky pro chov irských vlkodavů v Čechách (WDK) upraveny na zařazení do chovu u feny nejdříve ve 24 měsících a psa v 18 měsících. Zařazením do chovu se rozumí nejdříve možné krytí a připuštení, nikoli porod feny.

Joe je otcem štěňat Beránků z Beranova. Získat ho a zamezit jeho dalšímu živoření bylo velmi náročné, Bohužel kontrola z kompetentních orgánů nepovažovala za potřebné psa odebrat. Poslední čas dostával krmení a vodu od příbuzných majitele a tak je sice stále velmi hladový a hubený, ale přece jen už není tak vyhublý jako když jsme odváželi štěňata. S veterinární správou jsme opakovaně bezúspěšně jednali, dostali jsme pouze sliby do budoucna. Po složitých a dlouhodobých jednáních s majitelem a jeho rodinou, se nám nakonec podařilo psa odkoupit. Joe je velmi přátelský, pouze u krmení je opravdu divoký a také pije kdykoli jde kolem vody. Nedostatek krmení a pití si bude pravděpodobně pamatovat dlouho. 

Po aklimatizačním pobytu, kdy se Joe dostal do lepší kondice, se ho ujala rodina, která už před časem adoptovala Gastona a tak i Joe dostal domácí jméno Gaston. Na obou místech měl Joe jako společníci dospělou vlkodavku a samozřejmě lidskou společnost, o kterou velmi stojí, je velmi mazlivý. Jeho nový páníček nám po čase napsal: “neustále přenáší dřevo z urovnaných hranic .... obírá ovoce ze stromů, nejprve očesal hrušky, poté část meruněk a ted žužlá nezralé broskve...když nedosáhne, jednoduše si stoupne na zadní předníma tlapama se opře o kmen a jede:-) Hadici už také 2x prokousnul,občas sundává prádlo ze sušáku, takže se už většinou suší doma v prádelně ... Většina prohřešků se mu ale promíjí, protože je fakt hodný. Navíc je to opravdu krásný pes s ještě hezčíma očima, takže stačí aby se podíval a člověk se spíš zasměje a řekne jen "Ty darebáku jeden". Chůze u nohy je také zážitek - pořád se tiskne k noze až by mě povalil. Naštěstí mají k dispozici celou zahradu, tak lítají celý den-svůj původně téměř anglický trávník už dávno neřeším-aspoň je méně práce:-), jen na noc je zavírám, mám strach aby mi je nějaký dobrák něčím nenakrmil...

Takže na závěr myslím, že náš dřevorubec, česač ovoce a hlavně miláček se má dobře, vypadá spokojeně a myslím, že mu nic neschází a my jsme rádi že je tady s náma.“

Začátek příběhu Anduly a jejích sourozenců najdete na Beránci.  Andula odešla společně s Bertíkem, celou dobu má kolem sebe společnost nejen psů, ale i koní a samozřejmě lidí. Je přátelská, tolerantní ke všem zvířatům, jezdí i na různé historické akce, kam jako vlkodav vždy dobře zapadne. Doma jí začali říkat nejprve Tullamore a rychle z ní byla zkráceně Tulla. Občas se přijede podívat na nějakou nadační akci. Byla i na II. ročníku nadačního coursingu , kde nejen reprezentovala Beránky, ale v kategorii vlkodavů získala titul Vicemistr Habísova střapce.

Má hezký, pohodový život v krásné přírodě.  Nejvíc, jako vždy, vypoví fotografie.

Anděla měla stejně smutný start do života jako její sourozenci, informace na Beránci. Když už byla štěňata v takové kondici, že mohla jít do nových domovů, odešla Anděla do společnosti dospělé vlkodavky  a dalších psů. Především ale k majitelce, která měla s vlkodavy zkušenosti a poskytla fence potřebnou péči.

Anděla sice na nadační setkání nejezdí, ale víme, že se má dobře, což je podstatné.

O začátcích života a záchraně Niny, jejích sourozencích a rodičích na Beránci. Nina byla ve srovnání s ostatními sourozenci relativně v pořádku. Zaostávající v růstu a vývoji z důvodů nedostatečné péče a stravy se projevovalo na všech.

Nina odešla do nového domova, kde na ní čekala vlkodaví kamarádka. Dostala domácí jméno Betynka. Časem dostala na hlídání ještě dvě malé holčičky a když o svojí vlkodaví kamarádku přišla, štěně baseta. Žije spokojeně, dělá svým majitelům radost. Sice jí nevídáme, ale z občasných zpráv a fotek máme radost.