Dva vlkodavové, matka a syn. Jejich majitelé se dostali do složité životní situace, když paní velmi vážně onemocněla. Psi ale zůstali doma a fond přispíval finančně i věcně na jejich péči.  Alda s Harykem zůstali doma i potom, když jejich panička zemřela. Pán se podle svých možností s naší pomocí postaral. Alda přečkala dokonce v 11,5 letech operaci torze žaludku a  dožila se neuvěřitelných 12 let a 8 měsíců. Její syn Harryk jí následoval za několik měsíců, dožil se deseti let. Alda byla jedním z nejdéle žijících vlkodavů u nás. Rodina se i přes velké osobní těžkosti o ně postarala, jak nejlépe jim to situace umožnila, přestože věděli, že oba psy v případě potřeby převezmeme a postaráme se o ně.

Původně chtěné štěně, na které se majitelé těšili a měli z něj radost. Po čase nastala změna v rodinné situaci, pes zůstal u jednoho z manželů. Času, který mu jeho majitel věnoval, pravděpodobně ubývalo a tím i péče a zájmu.

Fredy se za pomoci své chovatelky dostal do rodiny, kde měli s vlkodavy zkušenost. Před časem přišli o vlkodavku Jessiku, které také poskytli domov již jako dospělé a nechtěné. S léčbou trávicích potíží a kvalitní stravou na zlepšení kondice pomohl fond. Fredy byl v té době mladý,  ale hodně vyhublý a vystrašený. V krátké době se uzdravil a byl z něj pěkný, spokojený a milý pes, závislý na své paničce, které dělal radost do vysokého věku. Dožil se téměř jedenácti let.

Když už musí dojít k tomu, že pes nemůže být z jakéhokoliv důvodu u své původní rodiny, je dobře, že se hledá a také najde řešení co nejlepší pro psa. Je dobře a je správné, i když ne vždy samozřejmé, že i chovatelka hledala řešení.  Jsme rádi, že se na nás obrátila a že bylo možné hned psa umístit k novým majitelům.  A jsme také rádi, že díky přispěvatelům na konto Nadačního fondu Irský vlkodav jsme mohli  Fredymu částečně uhradit zvýšené výdaje spojené s léčbou, potřebnou prevencí a krmením alespoň po dobu, než bude v odpovídající kondici.

V dubnu 2007 jsme se dověděli, že v jednom útulku vlkodav. Ve špatné kondici, vyhublý a zanedbaný. Ale že o pejska už projevilo zájem několik lidí.

Pes byl bázlivý a bál se hlavně mužů. Útulku jsme zatím nabídli pomoc a zaslali finanční příspěvek, i když komunikace byla někdy složitá. Asi po měsíci pes stále nového majitele neměl. V útulku údajně prodělával léčbu, aby mohl být novým majitelům předán. Díky informaci na stránkách fondu si nakonec pejska odvezli jeho noví majitelé. Přestože byli informováni, že pes je zanedbaný, bylo to slabé slovo. Měl holá a mokvavá místa na kůži, boule po těle i na krku, byl vyhublý a měl problémy s močením. Ale nejsmutnější prý bylo se dívat do jeho očí bez jiskry. Noví majitelé nám napsali: „No a protože byl na to svoje trápení tak sám tak mu teď říkáme Sam. Zlobíme se a zároveň nemůžeme pochopit, jak to může někdo udělat.“

Po několika dnech jsme poznali Sama osobně, přijel se svými novými majiteli na návštěvu. Ke svým novým majitelům měl důvěru a ani na cizí nezanevřel. Nevíme, čím vším si Sam prošel. Postupně docházelo k léčení všech zdravotních problémů a zlepšování celkové kondice, asi měsíc trvalo než se uvolnil a přestal být ze všeho vyplašený. Sam už nebyl žádný mladík, ale ani stařík. Otázkou je, proč si musel tolik vytrpět a proč navíc musel být držen zbytečně dlouho v útulku bez poskytnutí odpovídající péče. Kromě léčby zdravotních problémů  „Sam potřeboval ujišťovat, že je doma, že ho máme rádi, že mu dáme najíst a takový ty děsně důležitý psí věci...“

A tak chceme při této příležitosti zdůraznit – ať se majitel a s ním jeho pes dostanou do jakýchkoliv potíží, není správné, ale ani nutné, odvézt nemocného psa někam daleko a tam ho ponechat jeho osudu. Tak tomu bylo pravděpodobně v případě Sama. Vždy se dá najít lepší řešení. Pes si zaslouží dostatečnou péči i když mu ji nechce a nebo nemůže zabezpečit jeho majitel. Sam přece dělal svým původním majitelům společníka 4 - 5 let... než se ho zbavili.

Jsem rádi, že pak už Sam žil a dožil už pěkný psí život v novém domově.

O umístění  Kačenky do jiného domova požádala její původní majitelka, protože se o ní již dál nemohla starat. Jednání bylo sice zdlouhavé, ale nakonec Kačenku přivezla k novým majitelům, kteří již dříve nabídli pomoc.

Věděli jsme že fenka měla zdravotní postižení trvalého charakteru a poruchu chování, o které jsme doufali, že půjde odstranit nebo alespoň zlepšit. V nové domácnosti na Kačenku kromě páníčků čekala i přibližně stejně stará další vlkodavka. Za krátko z nich byly výborné kamarádky.

Zatímco poruchu chování se v novém domově během krátké doby podařilo téměř odstranit, byl po pár dnech přivykání na nové prostředí odhalen nepochopitelný problém. Při vyčesávání nedostatečně udržované srsti se zjistilo, že má fenka pod řídkou srstí staré jizvy, většinou zcela zahojené. Zděšení majitelů nastalo, když se po uvolnění jednoho strupu na boku objevila hluboká píštěl po staré ráně, kterou ošetřující veterinární lékař označil jako bodnou. Bylo nutné chirurgické ošetření v narkóze a následná dlouhodobá antibiotická léčba. Jak k tomuto úrazu Kačenka přišla, se už asi nikdy nedovíme. Podstatné je, že veškerou léčbu přestála dobře, kvalita srsti i kůže se zlepšila a Kačenka dokonce prakticky přestala kulhat. Díky dárcům, kteří podle svých možností přispívají, bylo Kačence možné léčbu poskytnout a uhradit z prostředků nadačního fondu. Kačenka se v novém prostředí rychle zotavovala a stávala se z ní pěkná, silná a spokojená fenka. Spolu s novou vlkodaví partnerkou a novými majiteli si užívala spokojeného života, procházek po okolí, běhání po velké zahradě i polehávání v dosahu páníčků. Takže nakonec bylo opravdu všechno v pořádku.

Bohužel, toto netrvalo dlouho, u nových majitelů strávila Kačenka bez týdne pouhý jeden rok. K náhlému horečnatému onemocnění se přidala torze sleziny a ani včasný veterinární zásah Kačenku zachránil. Při probouzení z narkózy, jí selhalo srdíčko ….

Škoda, že si hezkého života užila tak krátce. Její druhá a poslední majitelka nám napsala .... „Možná proto, že vlkodaví život je tak choulostivý, snaží se ti pejsci tak intenzivně rozdávat radost.“

Judy byla u původní majitelky 1,5 roku. Bohužel se změnily rodinné poměry a „zkázu“ dokonala nemoc a hospitalizace majitelky, která nebyla schopná Judy zajistit ani základní životní potřeby a tak kontaktovala chovatelku, která okamžitě zajistila umístění v náhradním domově u majitelů sestřičky z vrhu. Judy potřebovala veterinární ošetření, očkování, odčervení, dobré krmení a s tím pomohl i nadační fond. Potřebovala ale také spoustu péče, lásky, času a trpělivosti. Zprvu neměla správné sociální návyky, nadměrně pila a pomočovala se v bytě, neznala denní a noční rytmus a strava se jí musela dělit na malé dávky, protože byla schopna zbaštit vše, na co přišla. S obrovskou vděčností však přijímala jakékoli dotyky, česání i mazlení. Přestože její váha byla pouhých 38 kg, díky vzorné péči nových páníčků se její zdravotní i psychický stav rychle zlepšoval. Po 3 měsících přibrala více než 10 kg, naučila se všemu, co má správně socializovaný pejsek umět (i ležení na kanapi:-), začala důvěřovat lidem a žila dál hezký psí život.

Jessica také vystřídala několik majitelů než se dostala těm posledním, kde strávila necelé dva roky. Ujali se jí, přestože věděli o předchozích zdravotních potížích. Fenka jim byla výbornou společnicí. Přidalo se ale chronické onemocnění srdce, které se dařilo nějaký čas kompenzovat. Fond s náklady na léčbu pomáhal. Následně se zdravotní situace zkomplikovala dilatací žaludku a Jessica musela být uspána. Její majitelé z toho byli velmi smutní a přestože na Jessiku moc vzpomínali, nabídli svůj domov dalšímu vlkodavovi, pokud to bude potřeba.

Albert měl podle našich informací do svých tří let několik různých majitelů. Ten poslední, vlastně předposlední, ho ve špatné kondici a se zdravotními problémy chtěl darovat. Když jsme se o Albertovi dověděli, už probíhalo jednání a nový majitel si ho opravdu převzal. Jaký byl Albertův předchozí život ukazovala rada, aby ho uvázal na řetěz, že je zvyklý ... V novém domově se Albert uzdravil a majitelé ho dali celkově do pořádku. Nadační fond přispěl do začátku na léčbu a kvalitní krmení. Albert ani po špatných zkušenostech neztratil k lidem důvěru a užil si pěkný život do sedmi let.

Fenka, která změnila dobré místo a majitele za jiné dobré a velmi rychle si zvykla na změnu domova. Bohužel, život někdy přináší takové okolnosti, kdy je správnější a zodpovědnější zajistit pejskovi nový domov, i když to bolí.
A tak se podařilo pomoci dobré věci. Najít Áje nový domov a ještě udělat jejím novým majitelům radost. Podle mailů, které psali byla radost opravdu veliká a i na fotkách je vidět, že se má Ája moc dobře.
Její nová panička nám po krátkém společném soužití napsala :

„Srdečně zdravím a posílám pozdrav od Áji. Je bezvadná, dnes mně málem kleplo, když s Jackem (kamarád border kolie) mordovali slepici. Slepice přežila. On je Jack pase a ona mu asi chtěla pomáhat. Ovšem nevhodně.“
A po čase: „Ája se má dobře, je zdravá, velice čilá, vůbec ne nedůvěřivá. To jí zcela přešlo, protože v naší rodině, kde je nás plno, zjistila, že by musela pořád se někde skrývat nebo uhýbat a tím pádem by přišla o plno zážitků a dobrot. Děti ji milují, ona je a zkrátka je to 100% člen rodiny. Až mi někdy přijde líto Jacka, protože ona si naprosto vydobyla první místo.“
Ája dělala společnost svojí majitelce ještě nějaký čas po tom, co paní zůstala sama. Občas jsme dostali fotky a zprávu, která byla vždycky moc hezká. Až na tu poslední. Ája se dožila 11 let a její panička nám napsala: „.... Je mi to moc líto, byla to moje ohromná společnice. Byla jsem ráda, že jste nám jí svěřili. Život jde dál. ....Přeji všem majitelům vlkodavů hodně radosti s těmito krásnými a charakterními psy."

Igor byl vlkodav, se kterým si jeho majitelé nevěděli rady. Obrátili se na nás s prosbou o pomoc při výchově, ale když se jim mělo narodit miminko, požádali, abychom mu radši našli nový domov. Igor prožil spokojený život, jezdil i na nadační setkání a dělal svému novému majiteli radost do více než devíti let.

V srpnu 2006 jsme dostali zprávu, že se našlo štěně vlkodava. Samozřejmě jsme se snažili pomoci, i když se zjistilo, jak je vidět na fotografiích, s vlkodavem mnoho společného Danty neměl a nemá. Ale hezký život si zasloužil. Nejprve bylo potřeba Dantyho vyléčit, měl vleklé zažívací potíže a k tomu snahu sežrat na co přišel, i to co k jídlu rozhodně nebylo. Pak bohužel prošel několika domácnostmi, dvakrát mu dělal společnost vlkodav a nyní již dlouhý čas dělá on společnost koním své majitelky a má se dobře. Už mu je přes 11 let.