V srpnu 2014 se ozvala dobrovolnice z jednoho útulku, že tam mají vlkodava, spíš křížence, který údajně poranil někoho v rodině. Než jsme se s majitelkou útulku domluvili, předala psa někomu jinému.

Po dvou měsících jsme byli upozornění na psa, který vypadal podobně a byl nalezen někde jinde a přechodně se o něj postarali z místního obecního úřadu. Mluvili o něm jako přátelském milém psovi. Podařilo se vypátrat posledního majitele, kterému prý utekl a který sliboval, že si psa vyzvedne, ale nevyzvedl a přestal komunikovat. Takže jsme psa vyzvedli, postarali se o něj a našli mu po čase nový domov a nové majitele.  Bohužel s Murphym opravdu nebylo jednoduché pořízení. Byl milý, přátelský, poslušný, ale když byl bez dozoru, dovedl se také dostat takřka přes jakýkoli plot a ani kastrace ho nezklidnila. A tak musel ještě jednou změnit majitele, kde už byl opravdu dobře zabezpečený pozemek, tak, že se nemohl zaběhnout.

Žofka měla do dobrého domova opravdu strastiplnou a spletitou cestu. Poprvé jsme se o ní dověděli na začátku roku 2014, když byla jako velmi mladá uvázaná na řetězu. Jaký měla předurčený osud se můžeme dohadovat, ale naštěstí ji ale jedna paní vykoupila a vzala k sobě. Žofka na fotkách velmi vzdáleně měla některé rysy vlkodava a tak se na nás paní obrátila, pomohli jsme s upozorněním FB a tedy hledáním nového, trvalého majitele. Ozvali se lidé, kteří měli dospělou kříženku vlkodava, tedy zkušenosti i podmínky a podle toho, že si pro Žofku jeli stovky kilometrů, dalo by se usuzovat, že i opravdový zájem. Dostávali jsme fotky a zprávy jak se má Žofka dobře, jak si s domácí fenkou hezky hrají.

Pokud si někdo bere psa z fondu a to i jeho prostřednictvím, nabízíme, že pomůžeme v případě jakýchkoli potíží. A předpokládáme, že toho majitel využije a situaci budeme řešit společně ve prospěch psa.

Jaké bylo naše překvapení, když se objevil inzerát, že je na prodej velmi podobná fena. Už samotný inzerát byl...no posuďte sami: „prodam vlkodava stene fenu jmenem sofi je velice hrava k detem privetiva prodam lidem kteri se opravdu o ni postaraji je očkovana odčervena o.prukaz dam k tomu kdyz si ji koupite jeste dnes nebo na vikend sleva je o 500 kč min”

Podoba, jméno, lokalita ... nevypadalo to na náhodu, ale přesto se nechtělo věřit. U inzerátu fotka, kde byla Sofie opět uvázaná v podobném prostředí, z jakého se před časem dostala. Předchozí majitelé jí prodali aniž by dali vědět, aniž by se zajímali, co s ní bude dál.

Jak se bude jejich kamarádka mít považovali evidentně za nedůležité. A tak skončila opět na řetězu.

A tak jsme Sofii – Žofku zaplatili a odvezli.Není to správné, ale někdy bohužel jediné možné řešení. Pokud jde o psa. Samozřejmě bylo nutné vykoupání, odblešení.

Žofka byla veselá milá fenka, která o lidskou společnost velmi stála. Potřebovala spoustu přízně, ale i důslednosti. To bohužel ne každý dovede. Mít rád opravdu nestačí. A tak si Žofka prošla ještě jedním několikadenním pobytem, kde toto vypadalo nadějně, ale opět nevyšlo. Pak už se ozval budoucí  majitel, který měl nejen zkušenosti, ale i trpělivost, pochopení a prostě když přijal Žofku za svou, bylo to se vším všudy. Krom svého páníčka Žofka získala jako společníky nejen dva starší pejsky, ale také kočky a další zvířata a krásné prostředí, kde si to opravdu užívá. Zprávy z jejího domova jsou od srpna 2014 humorné a Žofčino zlobení popisováno s láskou.

Hned v srpnu jsme pár dní po předání dostali zprávu: “...všechno je v pořádku, Žofka si zvyká, chvíli běhala kolem a větřila s nosem nahoru. Se psy je úplně v pohodě, docela mě překvapilo, jak ji rychle akceptovali. Teď  se ode mě nehne.... Takže: jestli byste si ji chtěli odvézt, budeme se zuřivě bránit!”
A později, když škodila a my měli za ní špatný svědomí, Žofčin páníček to uzavřel “až budu chtít nějakýho psa, kterej nic neudělá, pořídím si vycpanýho.”
“Když na ni večer mluvím mám dojem, že dělá pokroky, že to tady nebere jen jako hodně dobrý místo k přebejvání, ale jako domov. Je teda celkově skvělá a jsem (přes všechny útrapy a škody) moc rád, že je tady a ne někde ... Docela pěkně si hraje s kocourama, prohání je, oni ji zase přepadají ze zálohy a tak je tu dost zábavy. Je fakt chytrá a když jsem důslednej, tak se učí rychle...když na ni hudruju, co to zase vyvedla, sedne si jako hromádka neštěstí a tváří se jako opičí sirotek. Takže mně to hudrování nikdy dlouho nevydrží.”
K prvnímu novoročnímu přání jsme dostali i takovéto speciální poděkování: „Takže ještě jednou a moc děkuju za to nadělení; myslím, že už zapomněla na všechno to špatné, s čím se musela potkat, a že je tu opravdu ráda a nejspíš i šťastná.“

A podle občasných zpráv je tomu tak i nadále a byli bychom rádi, kdyby se tak měli všichni pejskové, nejen ti nadační.

Anežku dávala pryč v dubnu 2014 její předchozí majitelka. Nebyl to její první domov.

Anežka byla v té době téměř osmiletá, ale zdravá fenka v dobré kondici a bez zdravotních problémů. Byla tolerantní k psům i fenám, k lidem ze začátku trochu nedůvěřivá a zvyklá na děti. Nechtěli jsme, aby byla sama na zahradě, v kotci nebo uvázaná.

Po převzetí a krátkém pobytu v péči fondu jsme začali vybírat někoho, kdo se jí bude opravdu věnovat a kde se bude mít Anežka dobře. Odešla do rodiny ke dvěma vlkodavům a starší kamarádce briardce, se kterými si dobře rozuměla. Později k Anežce přibyla ještě nadační Majda 2 a i tu přijala bez problémů. Chodila s nimi na procházky, jezdila na výlety a také na nadační akce. Byli jsme rádi, že jsme jí tedy mohli častěji vídat. Anežka měla nakonec hezký život. Později sice měla různé zdravotní problémy, ale i tak si uměla život užívat. Když odešla, bylo jí více než 10 let, i tak to bylo moc smutné pro všechny, kdo jí znali.

Daru přivezla její majitelka v dubnu 2014 abychom jí našli nový domov. Bylo jí v té době 4,5 roku. Současně s ní přijel i Culík a nějaký čas u nás byli společně, Dara hárala. Byla to vyrovnaná fenka, příjemná, problémy, které původní majitelka popisovala se u nás neprojevily. Později odešla do rodiny, kde dělala společnost Kubovi. Bohužel, po roce jejich majitelka zemřela a po čase se Dara i s Kubou vrátila a už zůstali. Dobře se začlenili a měli spokojený život v další psí společnosti. Dara téměř do svých osmi let, kdy jí 8. května 2017 náhle selhalo srdíčko.

V dubnu 2014 jsme po delším jednání s majitelkou přijali psa (4,5 roku) a společně s ním i stejně starou vlkodavku Daru. Sice se znali, ale nežili spolu, takže jsme hledali domov pro každého samostatně.

V únoru 2014 jsme na přání majitelů, kterým se změnila životní situace, přijali 4,5 roku starého vlkodava, abychom mu našli nový domov. Byl to zdravý, poslušný a dobře vychovaný pejsek zvyklý venku s přístupem do domu. Biško se měl dobře, nebyl na tom zdravotně špatně ani nebyl týraný, ani nebyl osamělý. Snad proto jako skoro jediný z nadačních psů ze začátku maličko smutnil. Rychle si ale ve vlkodaví společnosti spravil náladu, rozkoukal se a do nového domova odjížděl s novými paničkami v pohodě. Dostáváme o něm zprávy a fotografie, je vidět, že vede spokojený život.

Na podzim 2013 jsme se z několika míst dověděli o pětileté fence vlkodava, která žije už nějaký čas v nevyhovujících podmínkách. Sama na nějaké stavbě a na řetězu, aby neutíkala. Následně se ozvala i její majitelka od které jsme před časem již jednoho psa přijímali.

Jednání se ujala hodná paní z rodiny, Morgi jsme přivezli, byla hubenější, ale v dobré náladě a přátelská. Po krátkém čase jí našli nový domov. Občas měla nějaké zdravotní problémy, hlavně zažívací a nakonec, musela být uspána, měla osteosarkom, což je u vlkodavů, bohužel, častá příčina. Ale život měla krásný. V dubnu 2017 opustila svojí paničku. Bylo to smutné, ale jsme rádi, že odešla v klidu, pohodě, nebyla vystavená dlouhému utrpení a bolesti. A že alespoň druhou polovinu života strávila příjemně s lidmi, kteří jí měli rádi a dobře se o ní starali.

S paničkou se měla vzájemně moc rády, jezdily na výlety, chodily na procházky. To je vidět i na fotkách a v útržcích zprávách, které nám její panička posílala:

...dnes, nevím, jak to dokázala si otevřela vrchní skříňku u linky a vyházela mi všechny hrníčky ( o patro víš jsou pamlsky) ... ale je úžasná, hraje si jako štěně, všechny hračky už rozdrbala, všechny chce líbat a na všechny skáče

Je úžasná. Je strašně hezký, že je furt veselá. I v tomhle malém bytě furt chodí za mnou a kouká,jak si čistím zuby a tak. Akorát jsem jí včera naštvala novým kobercem, to se jí teda vůbec nelíbilo a uražená ležela vedle ... no prostě bezva život se psem.

...někdy jí nechápu, ona má fakt strašně ráda lidi a když projdeme třeba okolo zastávky a vidí tam hodně lidí, tak se dál nehne a chce za nima a když tam nejdeme,tak si prostě lehne a nepohnu s ní. Ona je taková úžasně jiná.

Mony.... jaký byl její předchozí život přesně nevíme, ale viděli jsme a vy spolu s námi na fotkách, jak jí poznamenal. A to jsou fotky, na kterých je Mony již vykoupaná a nakrmená. Vyhublá fena byla údajně na půlmetrovém řetězu, měla prý 4 měsíce průjem, jako krmení jen namočený starý chléb. Ležela ve svých výkalech.

Přesto lidem věří. Ujala se jí paní, která se snažila pomoci, ale péči o Mony nezvládala. Ale alespoň jí odvedla od toho řetězu, na kterém by po čase uhynula. I tak je neuvěřitelné a velké štěstí, že Mony přežila. Převzali jsme jí na podzim 2013. Těžko odhadovat přesněji věk, ale usuzujeme, že jí v té době bylo asi 4-5 let. Měla velké zažívací potíže, byla téměř bez srsti, záněty uší, dásní, blechy a váhu 22kg, tedy asi třetinu váhy obvyklé ... vše se podařilo dát do pořádku a po nějakém čase získala Mony trvalý domov, ve kterém má psí kamarádky a krásný život. Vídáme jí s paničkou na nadačních akcích, máme zprávy a dostáváme fotky.

Když se budete dívat na fotky Mony ze začátku a později, nebudete věřit, že je to stejná fena. Byla zvláštní náhoda, že se do fondu v krátké době dostali dva vlkodavové v podobném stavu, Mony a Habís. I když každý odjinud, oba od majitelů, kteří je týráním málem připravili o život.

Poslední den setkání příznivců fondu, Irskému vše irské ve Veselém Habru, v srpnu 2013, jsme se dověděli o tomto pejskovi – o Habříkovi, později se vžilo jméno Habís. Ozvala se slečna, že ho v tomto stavu našla uvázaného v lese a náhodně se dověděla, že jsme zrovna blízko. Hned jsme se domluvili na předání, neuvěřitelně zablešeného a vyhublého psa jsme přivezli a převzali do své péče. Prvořadé bylo odblešení, léčba všech neduhů, které bývají u takových psů obvyklé (začervení, záněty uší, dásní, kůže, ztráta srsti, poranění nohou, otlaky na sedacích hrbolech ...) a následně přivykání na pravidelné kvalitní krmení po malých dávkách, podpora imunity a správného trávení. Současně jsme se zajímali o to, kde se Habís v lese vzal a ptali se na podrobnosti. Jak to tak bývá, ukázalo se, že bylo všechno jinak a základní informace lživá. A vršily se další lži jedna za druhou. Dopátrat se pravdy byla práce doslova detektivní. Jednali jsme i s policií, šance na oficiální vyšetření a potrestání toho, kdo to způsobil, byla prakticky nulová a ve skutečnosti bylo nejdůležitější, že se k nám Habís dostal a že je možné se o něj postarat a najít mu nový, dobrý a trvalý domov.

Pro toho, kdo zná vlkodavy to je neuvěřitelné, ale přesto pravda.  Habís, dospělý vlkodav,  měl 28kg!! V podstatě kostra potažená kůží.

Domnívali jsme se, že takový případ je něco naprosoto vyjímečného. Po krátké době jsme bohužel zjistili, že ne. Za krátkou dobu  jsme převzali Mony.

Doslova zázraky dělala pravidelná péče jeho pečovatelky. Vykoupaný, odblešený a nakrmený Habís byl veselý přátelský pejsek. Poznal, jaké je to ležet na gauči, začal si hrát sám nebo s jinými psy, jezdily za ním návštěvy... jeho případ byl otřesný, ale s dobrým koncem.

Ve svém přechodném domově oslavil i své druhé narozeniny a odcházel k novým majitelům téměř padesátikilový.

Hned první rok, jsme založili tradici nadačního coursingu, který je od té doby pořádán každý rok a nese jméno Habísův střapec. Je to benefiční závod pro radost, zábavu a užitek. Někdy se se byl Habís se svými majiteli podívat a v druhém ročníku doslova zazářil, kdy svým během předvedl, že je v pořádku a až to vzbuzovalo dojem, jakoby tím děkoval.

Habís vede spokojený život rodinného psa. Běhá se svým páníčkem u kola, chodí na procházky, jezdí na výlety, hlídá děti a má se dobře.

Vlkodav, který žil v kočičím azylu. Měl se dobře, ale přece jen věk přinášel různé zdravotní problémy, především s pohybem. Později měl nemocné i srdíčko. Péče o vlkodava je finančně náročná a o kočičky v útulku samozřejmě také a tak fond spolu se svými přispěvateli pomohl v roce 2013 a pak i opakovaně s Pegasovou léčbou. Provozovatelka útulku si ho kdysi nechala v po rodinných neshodách, kdy Pegasovi hrozilo utracení. I přes zdravotní potíže se Pegas dožil jedenácti let.