V červnu 2009 nabízel útulek  Jimlín křížence vlkodava. Jeli jsme se na něj podívat a i když pejsek s vlkodavem neměl nic společného, snažili jsme se pomoci. Převzali jsme pejska, kterému jsme začali říkat Bráška, do své péče a po pár dnech ho převezli do nového domova, kde měl za společnici dospělou vlkodavku. Bráškovi bylo potřeba nejprve vyléčit zažívací potíže, kterými trpívá poměrně dost psů s nedostatečnou nebo spíš žádnou péčí. Jedná se především o masivní začervení, ale nejen o něj. Bráška byl divoch a živel, ale přinášel do nového domova také spoustu dobré nálady. Navíc jsme při návštěvě útulku dohodli i následnou pomoc všem přítomným psům. V té době jich bylo v útulku 65. Zajistili jsme odčervení a ošetření proti blechám a klíšťatům nejen dodáním preparátů, ale také jsme se postarali přímo o aplikaci a přidali nějaké krmení. Vyslechli jsme si při té příležitosti nad některými pejsky jejich opravdu smutné a někdy neuvěřitelné osudy. Pomoc byla možná díky příspěvkům dárců, kterým nebyl a není osud opuštěných psů lhostejný.

V roce 2009 se na nás obrátila také majitelka dospělé vlkodavky Sáry. Hledala pro fenku nový domov, protože změny, které život přinesl, jí neumožňovaly se dál starat. Situaci Sáry se podařilo vyřešit rychle, zapadla mezi ostatní psy svých nových majitelů, zkušených vlkodavářů, kteří již předtím pomohli Šondovi, ale také Igorovi a dalším.

Na podzim 2009 se v pražském útulku objevil vlkodav. Nestává se to moc často, ale občas ano. Toto ale bylo štěně bez jakékoli identifikace (tetování, čip) a to je opravdu neobvyklé. Čekali bychom, že se po pejskovi bude někdo shánět, že se objeví inzeráty, dotaz na klubových, nadačních nebo jiných často navštěvovaných vlkodavích a nebo obecně psích stránkách...nic.

Pejsek měl přesto štěstí. Spolupráce a domluva s útulkem byla velmi dobrá, pracovala tam ošetřovatelka, která měla sama před časem vlkodava. Tak nejen dobře odhadla věk štěněte, ale také jsme se shodli na tom, že je potřeba pejskovi najít nového majitele, který tzv. ví do čeho jde a bude schopný i ochotný vlkodavovi poskytnout vše co potřebuje. Samozřejmě v případě, že se nepřihlásí původní majitel. Nepřihlásil...takže se štěně možná neztratilo, ale už svého majitele omrzelo, kdo ví. Jak to bylo doopravdy jsme se nikdy nedověděli.

Důležité je, že se pejsek po krátkém pobytu a karanténě v útulku dostal do nového domova a k novému vlkodavímu kamarádovi. Lojzík  byl jako štěně plný energie. Jako mladý měl i střet s divočákem, který se neobešel bez vážného zranění. S náklady na léčbu pomohl fond.

V pozdějším věku se přihlásily nějaké nemoci, ale jsme rádi, že si i tak Lojzík užil pěkný život a bylo o něj do konce postaráno.

V lednu 2009 se ozvala majitelka sedmiletého vlkodava Jury, kterého si prý z rodinných důvodů nemohla ponechat. Řekla nám o něm, že je milý, zvyklý na děti i společnost psů a celý život mu dělá společníka o několik let starší malý kříženec, pan Bolton.  A oba že jsou zdraví a nemůže si nechat ani jednoho. I když jsme se toho obávali, povedlo se najít společný domov oběma.

Jak se ukázalo, Jura na tom moc dobře zdravotně nebyl, ale dobrá péče a více pohybu v novém domově mu udělalo dobře. Hned na začátku jsme slíbili pomoc s financováním léčby a krmení a noví majitelé věděli, že se na fond mohou kdykoli obrátit. Nikdy této nabídky nevyužili a i když se během krátké doby zjistilo, že Jura má zdravotních problémů víc, péči o nemocného psa a jeho malého společníka zvládli po všech stránkách dobře a sami. Ani teď pomoc nepřijali a ještě naopak by rádi fondu přispěli. Když jsme domlouvali umístění obou psů, jejich původní majitelka, krom toho, že mluvila o Jurově dobrém zdravotním stavu, (upozornila nás pouze na Jurovi občasné pohybové potíže) sama nabídla a slíbila pro jejich nové majitele finanční pomoc na krmení a také na příp. zdravotní péčí, přestože to nepožadovali  ani my za nadační fond ani noví majitelé. Bohužel, po předání psů se už nikdy neozvala a na posílané informace a fotografie nijak nereagovala.

Jura žil s panem Boltnem v novém domově další rok a čtyři měsíce. K předchozím zdravotním potížím se přidaly problémy se srdíčkem a po čase bylo nutné nechat Juru odejít. Ani v ten okamžik nebyl Jura sám. Pan Bolton žil ještě několik let, dělal svým majitelům radost i starost, jak to takové psí osobnosti dovedou.

O Saly jsme se dozvěděli v dubnu 2008 od její majitelky, která hledala pro svojí   více než osm let starou fenku nový domov. Bylo jí líto, že nemůže Saly dál zajistit vhodné prostředí, protože se přestěhovala a nebylo by možné,  aby Saly byla denně dlouhé hodiny sama doma. Hledala pro ní někoho, kdo by se o ní postaral a u koho by se měla dobře. Na internetu našla kontakt na Nadační fond.

Na svůj věk byla Saly ve velmi dobré kondici, ale měla v poslední době opakovaně léčený zánět dělohy, takže bylo jasné, že v krátké době bude muset podstoupit kastraci. Ale vzhledem ke stabilizovanému stavu bylo možné počkat, až si Saly zvykne v novém domově. Později  bez problémů Saly plánovaný zákrok přečkala. V novém domově se Saly rychle sžila se třemi domácími vlkodavy, jezdila na výlety a nadační akce. V nové rodině oslavila 10. narozeniny veselá, v plné síle a spokojená. Bohužel, dva měsíce po té se projevilo bolestivé nevyléčitelné onemocnění.

Gaston neměl jednoduchý život. Nadační fond se o něm dověděl na jaře 2008. Nepodařilo se ale získat dostatek informací abychom se na něj mohli jet aspoň podívat a zkusili vymyslet jak mu život zpříjemnit. A tak žil Gaston další měsíce v nevyhovujících podmínkách,  s nevyhovující péčí. Pak byl alespoň na přechodnou dobu u velmi hodné vlkodavářky, majitelky nemocné Brii, na jejíž pomoci se fond také podílel. Nemohl ale zůstat trvale, v domácnosti byl i jiný pejsek, který Gastonovu přítomnost těžce nesl a Gaston nebyl zvyklý uvnitř v bytě. Zkoušeli jsme ho nabídnout potencionálním zájemcům, ale bohužel, nikdo z nich nechtěl šestiletého psa přijmout a někdo ani neodpověděl.

Ale přece jen se solidní zájemce našel. Do nového domova Gaston cestoval část cesty vlakem, s čímž pomohla jeho přechodná pečovatelka a pak na zadní sedačce přitisknutý k novému pánovi, kterého hned přijal za svého. V novém domově na něj čekala mladá, poněkud divoká vlkodaví kamarádka a celá rodina se třemi dětmi.

Gaston se trpělivě nechal ošetřovat při léčení různých neduhů, které si přinesl sebou – výrazné praskající otlaky, zánět spojivek a dásní. Pomaloučku se zakulacoval a dostával do dobré kondice. Ve svém novém domově prožil ještě další čtyři roky, dožil se bez měsíce 10 let. Do vlkodavího nebe odešel 1.2.2012

Majitelka se na nás obrátila v době, kdy její štěně začalo mít pohybové potíže. Postupně se fenka už nebyla schopná postavit a pohybovat. Následovala spousta náročných specializovaných vyšetření, spousta trápení, ale také snahy Briu zachránit a umožnit co nejlepší psí život. Na přechodnou dobu se to opravdu povedlo, ale bohužel, přidaly se další zdravotní problémy.

I Bria byl vlkodav, kterému fond finančně a přispěl na nákladná vyšetření a léčbu. Škoda, že si hezkého života se svojí paničkou užila jen krátce.

O Egonovi jsme se dověděli v září v roce 2008 a následně ho převzali s jeho bratrem Brokem. Provázel je velmi smutný příběh, ale jak to tak občas bývá, všechno bylo trochu jinak. Oba psi se dostali do dobrých podmínek a měli se dobře.

Egonovi pomohla ke skvělému novému domovu náhoda. V stejný den, kdy přišel, došel i mail, že uhynula fenka vlkodava  a její majitelé by rádi prázdné místo po ní zaplnili alespoň doma, když ne ve vzpomínkách. Ještě ten večer se přijeli podívat a Egon s nimi hned odjel. Vlastně šlo o vzájemné poskytnutí pomoci, pes i noví majitelé, pomoc a oporu. Společnici byla Egonovi kromě nových páníčků jezevčice Kecka, která se hned ujala jeho výchovy.

Dlouho jsme dostávali o Egonovi zprávy a fotky a těšili se z něj spolu s jeho majiteli. Hned na začátku, po prvních dnech společného soužití, nám nová majitelka napsala: „Egon je halama s duší kuřete a je to asi přesně to, co jsme teď potřebovali. Asi to opravdu bylo všechno osudové. ...je báječný, zabydlený a teď trénujeme procházky. Je úžasný mazel a my si ho vychutnáváme. Moc rád si mi lehá na klín a doslova si to užívá.“

Zájem o mazlení Egona nepřešel ani později, přestože „…na poslední prohlídce
mu doktor naměřil v kohoutku 92 cm. Takže statný chlapák. Myslíme si, že je u nás spokojený. Horké letní dny prožil převážně koupáním v řece, nebo válením v chladné
vodě horského potoka. Samozřejmě, nejraději jsou s Keckou v kuchyni, protože tam vždycky upadne nějaká ta dobrota. S Egonem prožíváme nádherný život .....“

Nádherný život si užíval i Egon, do svých osmi let. I když poslední čas už byl nemocný se srdíčkem.

Brok k nám přišel jako mladý se svým bratrem Egonem. Domov našel u zkušené vlkodavářky, jméno změnil na Brouček a dokonce se zapojil do práce městské policie. Pomáhal  šířit osvětu a ukazoval dětem, jak se správně chovat ke psům. Byl na spoustě zajímavých besed a na návštěvách v různých zařízeních v Chotěboři a okolí. Dokonce je i součástí loga pro prevenci městské policie v Chotěboři a jsou o něm zprávy na jejich stránkách. První byla tato http://mpchotebor.webnode.cz/news/akce-broucek-1/ ale najdete tam i spoustu dalších.

 Vyšel o něm i hezký článek v novinách, aniž by autor věděl, že se setkal právě s tím naším nadačním Broučkem http://magazin.e15.cz/clanek/regiony/broucek-848553

Prožil se svojí paničkou hezký život, bohužel se dožil jen necelých šesti let.

Bad byl nalezenec, který se dostal na obecní úřad jedné vesnice v severních Čechách. Protože byl podobný vlkodavovi, obrátili se na fond o pomoc.