O Míťových začátcích a jeho sourozencích v Beránci.  Byl nejmenším štěnětem, velmi začervený, se zažívacími potížemi a špatným vývojem kostry. První dny jsme zvažovali, jestli má do budoucna vůbec šanci na přežití a normální psí život. Míťa na vlkodava moc nevyrostl, byl ale bojovník a také roztomilé štěně, vděčné za každý projev přízně a pohlazení. Ovšem dovedl jako štěňátko i zlobit. Má na svědomí snad několik kilometrů zahradních hadic, nějaké roztrhané pelíšky a hračky.

Zůstal mu celoživotní pohybový problém, ale naučil se tomu se přizpůsobit a my jeho odpočinkové časy respektujeme. Může se dobře pohybovat a chvílemi i velmi rychle, ale stát na jednom místě může jen chviličku. Hned si lehne, snaží se páteř a kyčle příliš nezatěžovat. Je moc milá osobitá povaha, ale „domluvit“ se s ním dá na všem. I když jakákoli manipulace je mu nepříjemná a zejména česání je mu velmi proti mysli. Celý život tráví ve vlkodaví společnosti, vzal pod svou ochranu bázlivého nadačního Culíka, kterému usnadňuje život a je mu oporou. Oba bývají na skoro každé nadační akci a na většině fotek jsou také spolu a spolu poskytli často přechodnou společnost nějaké nadační fence.

Nejdrobnější fenka z vrhu Beránků. Do nového domova odešla k majitelům, kteří už jednu vlkodavku měli a tak měla Kostička hned kamarádku. Doma jí změnili jméno na Etinka, přestože by se jim původní, které dostala od nás, líbilo. Ale jejich starší fenka znala povel  „Kde máš kostičku“  a tak by se to pletlo. Kostičku Etinku vídáme na nadačních setkáních, chodí i na všelijaké jiné psí akce a procházky, má se dobře a doma jí společnost dělají ještě maličké a už stařičké fenky, kterých se její páníčkové také ujali. A tak doufáme, že si ještě hodně dlouho budou společný život užívat.

Bertík je jedním ze štěňat Beránků. Odešel ke zkušené majitelce spolu se svojí sestřičkou Andulou a dostal domácí jméno Dew.

Bertík byl největším pejsek ve vrhu, ale současně jedním z nejpostiženějších štěňat. Měl výrazné prošlapy a deformaci stehenních kostí. Stav se sice během odchovu a následnou péčí velmi zlepšil, ale postižení zůstalo trvalé. Později se při rentgenologickém vyšetření zjistily mnohočetné zlomeniny pánevní kosti v raně štěněcím věku. Zlomeniny se zahojily, ale došlo k posunu kostí, která se v růstu i dospělosti projevovala pochopitelnou bolestivostí, která do jisté míry ovlivňovala Bertíkovo chování. I tak byl ale milým a milovaným společníkem. V době, kdy ho bolesti netrápily, si užíval života v krásné přírodě, s  paničkou a psími kamarády občas i ve stylu keltského života. Týrání v prvních měsících života způsobovalo opakované stupňující se bolesti ovlivňující kvalitu života až bylo nutné se s Bertíkem – Dewem v pěti letech rozloučit.

Alf byl jedno ze štěňat, která ve zuboženém stavu fond vykoupil v dubnu 2012. Více se o případu dočtete v článku Beránci.

Pro Alfa jsme mezi zájemci vybrali novou majitelku, která měla nejen zkušenosti a zájem, ale také výborné podmínky. Špatný start do života měl vynahrazený výbornou péčí a dobrou vlkodaví společností.  Rádi jsme Alfa vídali na různých nadačních setkáních a procházkách. Celý život mu chutnalo a byl opravdová psí osobnost. Ne nadarmo mu panička často říkala „jeho veličenstvo“.

Neměl následně žádné zdravotní problémy a tak nás všechny zaskočilo, když 11.4.2017 náhle ochrnul. Rozloučení bylo smutné, ale nezbytné. Ten čas, který mu byl vyměřen, dovedl dávat radost a i si přízeň užíval.

Případ Beránků byl smutný, jejich stav otřesný stejně jako chování některých lidí, ne jen jejich původního majitele. Ale hodně nás naučil. Měl dobré pokračování, přinesl nám nové kolegy a podporu řady lidí, kteří pochopili, že práce fondu je prospěšná. A bohužel i nutná. O případ Beránků se zajímala i media, noviny i televize uvedly o Beráncích články a reportáže.

Proč ten název? Protože přišli o velikonocích a z Velkého Beranova....ale  nic roztomilého na tom nebylo.

Dostaly se k nám informace o živořících a jen velmi špatně přežívajících štěňatech, do kterých jejich „chovatel“ údajně nechce investovat, protože je nikdo nechce a nedají se prodat. Že tato slova myslel vážně dokládaly  fotografie a skutečný stav štěňat. Štěňata žila ve vlhku a zimě v chlévě patrně po hovězím dobytku s naprostým nedostatkem jakéhokoli, alespoň nekvalitního krmiva.

Jeli jsme se hned na místo podívat. Majitel nás sice do prostor ustájení nepustil, ale štěně nosil jedno za druhým a také je velmi vychvaloval. Pohled na podvyživená, začervená, špatně se pohybující štěňata byl smutný, ale pán mluvil jen o penězích. Nevěděl ani jakého jsou pohlaví, natož něco  podrobnějšího. Smutné bylo i to, jak se štěňata snažila dostat aspoň na chvilku zpět ke svým rodičům, kteří byli zavřeni v přilehlém tmavém chlévě s výhledem na dvůr. Rodiče – mladá drobná fenka, které v době krytí bylo 8 !!  měsíců a otec, kterému v té době bylo 10 měsíců. Dověděli jsme se, že je fenka opět několik dní nakrytá. Takže se mohla v 15-16 měsících stát matkou podruhé.

Co dělat v takové situaci, kdy štěňatům jde opravdu o život a s majitelem není řeč? Všechna předsevzetí takového člověka nepodporovat jdou při pohledu na štěňata stranou. Rozhodli jsme se psy dostat pryč, jak jen to půjde. V této konkrétní situaci bylo pro nás toto řešení jediné možné. Rodiče štěňat se nám hned nepodařilo získat, ale byli jsme rozhodnuti udělat vše pro to, aby byli co nejdřív odebráni jakýmkoli způsobem.

Štěňata jsme odkoupili, převezli do naší péče a snažili se pro ně udělat co nejvíce, alespoň dodatečně je vybavit pro budoucí život a najít jim dobré domovy.

Štěňat bylo 7, stáří 4,5 měsíce a váha od 9 do 12 kg. Kdo zná plemeno, ví, že je to opravdu váha sotva na zachování života.  Vlkodav v tom věku má kolem 35kg.Všechna měla vážné zažívací  a pohybové potíže.

Oslovili jsme příznivce fondu a plemene irský vlkodav. Vlna zájmu a pomoci od nás i ze zahraničí byla obrovská. Finanční podpora byla potřebná, ale té psychické jsme si vážili stejně.

Začali jsme opatrně s dietní stravou, krmením několikrát denně, opakovaným odčervením a léčbou průjmů. Také bylo potřeba štěňata odblešit. Věnovali jsme jim opravdu hodně času, štěňata měla co dohánět a také se velmi snažila. Na začátku jsme neuměli říct, jestli všechna přežijí. některé zdravotní potíže se ukazovaly až časem, zejména u dvou pejsků byl problém pohyb.

Bylo  až neuvěřitelné jak se kondice štěňat zlepšila za jeden jediný týden. Pokračovali jsme v šetrné dietní stravě, kromě odčervení byla přeléčena girardioza a následně byl trus laboratorně vyšetřen. Při vážení po týdnu byly přírůstky od 3 do 4,5 kg, samozřejmě šlo i o vliv rehydratace.  Celkově nejpostiženější se v té době jevil droboučký Míťa, zadní nohy měl nejhorší Bertík. Jak ukázaly pozdější rentgeny, měl zlomenou a špatně srostlou pánev, došlo k posunu a vadnému postavení stehenních kostí, tedy celých pánevních končetin. Záněty uší, oděrky a různě stará poranění kůže se ve srovnání s ostatním jevila jako zanedbatelná.

Ale bylo dobré, že byla všechna štěňata veselá, o vše se zajímala, byla vděčná za každé pohlazení a pochování a návštěvy, které za nimi začaly jezdit, si vždycky užila.

Souběžně s péčí o štěňata jsme jednali s různými úřady.  Připravili a odeslali podání na policii, finanční úřad, odbor životního prostředí příslušného magistrátu a KVS. Tam jsme považovali jednání za nejdůležitější, ale bylo nejobtížnější. Ostatní úřady vzaly případ na vědomí, ale odpovědi byly takové nic neříkající. Případem se zabývalo i zastupitelstvo obce, případ týrání zvířat nebyl u tohoto majitele první. Všechna jednání byla náročná, ale ne zbytečná.

Důležitým úkolem bylo získat oba rodiče štěňat, zabezpečit jim správnou péči a dobrý domov. Dalším naším cílem je znemožnit „chovateli“ možnost podnikat v chovu jakýchkoli zvířat. Odebrání rodičů neprobíhalo tak rychle jak bychom si přáli. Otec štěňat, kterému jsme dali jméno Joe, byl nakonec po náročných jednáních také vykoupen a matka Terezka byla odebrána za 4 týdny po té, co jsme nabídli se o ní postarat bez požadavků prostředků na její péči.

Péče o štěňata byla náročná. Jejich kondice a zdravotní stav se ale výrazně zlepšil a váha se za necelých pět týdnů více než zdvojnásobila. Byla hravá, nebojácná, neměla ale zkušenost krom hladu, vlhka a tu a tam rány lopatou vůbec s ničím. Stále bylo potřeba věnovat velkou péči krmení. Piškoty je zásobovali návštěvníci ve velkém ;) Po třech týdnech bylo možné štěňata i naočkovat. I když štěňata vše doháněla, pořád byla za běžným odchovem velmi zaostalá.

Také už bylo možné začít s výběrem budoucích majitelů. Zájemců se hlásilo opravdu hodně, spousta lidí nabízela pomoc. Věděli jsme, že péče o Beránky nebude jednoduchá, že se možná v krátkém čase ukáží další problémy. Start do života byl pro všechny opravdu špatný. Nabídky byly i ze zahraničí, ale vždycky chceme mít možnost být co nejjednodušší cestou nápomocni v případě problémů. Zvažovali jsme pečlivě a vybrali jsme správně. Po měsíci odešli do nového domova Alf a Anděla a přivezli jsme Terezku. Všechna štěňata odešla k lidem, kteří již vlkodava mají nebo měli, k lidem, kteří toto plemeno mají rádi, mají pro něj pochopení a také podmínky. Všechna štěňata se dostala do těch nejlepších domovů, jejich rodiče také a s dalším životem vás seznámíme samostatně.

V březnu 2011 jsme se dověděli o otřesném příběhu lidské lhostejnosti a bezcitnosti. I když si klademe za cíl pomáhat především vlkodavům, pokud je to potřebné a možné, snažíme se pomoci i jinde, kde je potřeba. A věříme, že dárci a přispěvatelé to cítí také tak.

Ovčák Rex (jméno samozřejmě dostal, majitele byl neznámý), který měl prostřelený loket a zůstal ležet u silnice. Až po několika dnech, údajně po týdnu!! to někdo nahlásil slovenské organizaci Psia duša, která se zabývá pomocí potřebným zvířatům. Spousta lidí o něm musela vědět, chodili a jezdili kolem zraněného a vyčerpaného ležícího psa. Rexe v zuboženém stavu (23 kg) převezli na veterinu, poskytli první ošetření a čekalo se, co dál. Léčba předpokládala velké finanční vydání, proto jsme se rozhodli na jeho léčbu přispět (7.000Kč). Podporu měl Rex i ze zahraničí prostřednictvím informace na našich stránkách, za což jsme byli velmi vděční. A samozřejmě také od různých soukromých osob. Vybralo se dostatečné množství peněz, dokonce víc než bylo pro Rexe nezbytně potřebné a tak byla pomoc i pro jiné psy v nouzi.

Bojovalo se ne o záchranu Rexovy nohy, ale o záchranu jeho života. Dostal se postupně ze všeho, naučil se chodit po třech a odešel do nového domova. Jsme rádi, že jsme s přispěním našich dárců pomohli zachránit a zpříjemnit život dalšímu pejskovi.

V lednu 2012 požádala majitelka Pepina, aby ho převzal fond do své péče. Pepinovi byly v té době dva roky a moc si toho v životě ani neužil ani se moc nenaučil. Pravděpodobně byl hodně sám, pozornosti a přízně měl minimum. Přesto byl velmi přátelský, zvídavý, veselý, a stál o lidskou společnost a pohlazení, což mu bylo vzácné. Většina situací pro něj byla nová, ale rychle se přizpůsoboval a doháněl všechno, co zameškal. Byli jsme rádi, že nám o něm jeho majitelka dala vědět, i když informace, že ovládá jen povely Nesmíš! a Do boudy! byla velmi smutná. Ale když už padne ze strany majitele rozhodnutí dát psa pryč, je lepší mu najít nový domov co nejdříve. Měli ještě fenu, kterou si zatím chtěli ponechat. Té hledal fond domov téměř o dva roky později ...

Pepina jsme přivezli v době, kdy se u nás léčila a čekala na nový domov také Majda (1) a tak měl společnost její i dalších zkušených vlkodavek v domácnosti. Rychle se přizpůsobil a po krátkém čase odešel do nového domova, kde před ním už s vlkodavem zkušenost měli. Rádi jsme Pepina viděli, když po čase přijel na návštěvu.

S Pepinem se bohužel museli majitelé v červenci 2018 rozloučit, ještě se s námi podělili o pár krásných fotek. Je to smutné, ale Pepin si užil šest a půl let krásného života.

V říjnu 2011 se do útulku dostali dva mladí vlkodavové, pejsek Mojito 2,5 rku a fenka Kentucky stará 3,5 roku. Oba měli dost pohnutý  život, ale přesto jsou příjemní a milí, o lidskou společnost velmi stojí a dovedou si jí užít.

Byli zvyklí být spolu, proto jsme jim hledali i našli domov také společně. Před časem prý byli vykoupeni z jedné množírny. Pak tedy měli svého pána, který je ale dal do úlku a pak k nám do péče fondu. Sice řekl, že je bude jezdit navštěvovat a hned jak si zajistí nové bydlení si pro ně přijede, ale už jsme o něm nikdy neslyšeli.

Oba psi byli hubení, trpěli záněty uší, oba byli přátelští. Kentucky byla podřízená a nedůvěřivá. Později odešli oba k společně k novému majiteli, Kentucky následně vykastrovaná a prožili spolu a s dalšími psy v novém domově hezký život.

V létě 2011 spolu dvouletý Barry a čtyřletá Mara přišli a po čase spolu také odešli do nového domova. Barry se dostal do záchytných kotců v Mohelnici. Majitel byl známý, ostatně Barry nebyl v záchytných kotcích poprvé. Tentokrát ale měštší úředníci přesvědčili majitele, aby se Barryho vzdal. Opravdu se o něj nestaral, Barry byl vyhublý, hladový a jak se později ukázalo u vážně nemocný. některé fotky ukazují v jakém prostředí Barry byl. Mara je údajně kříženka deerhounda a německého ovčáka, patřila stejnému majiteli. A tak se je podařilo oba získat z prostředí, kde se o ně špatně nebo vůbec nestarali. Na jejich záchraně a získání z nevhodných podmínek má velkou zásluhu paní referentka z městského úřadu. Zatím jsme se ještě nikdy nesetkali s tak citlivým a přitom realistickým jednáním.

Oba si zasloužili a nutně potřebovali správnou péči, vlastního majitele a každý den plnou misku. Oba byli velmi mírní, velmi přátelští a velmi hubení. U nás absolvovali jako každý pes odčervení, očkování, byli ošetřeni proti zevním parazitům a Barrymu jsme vyléčili zánět dásní. A samozřejmě jsme se pravidelným, dostatečným a kvalitním krmením snažili je oba dostat do správné kondice, než odejdou k novému majiteli. Jsme rádi, že mohli jít oba spolu a ještě navíc k člověku, který má pro vlkodavy pochopení, má cit a také zkušenost.

Většina psů, kteří k nám přijdou, má o krmení velký zájem a dohání, co jim chybělo. Barry ale byl opravdový extrém. Tak hladového psa s takovým strachem, aby nepřišel ani o drobeček, jsme snad ještě neviděli. Měl navíc neobvyklý handicap, měl porušený čich, snad proto, že přišel do kontaktu s nějakými chemikáliemi. Bohužel se u nového majitele krátce po převozu ukázal ještě další závažný problém, Barry měl epileptické záchvaty. I u nás byl tak trochu „mimo“, opravdový zájem měl především o krmení. Antiepileptika byla nasazena, ale bohužel po čase nezabírala a Mara, pro svého nového pána Maruna, zůstala u svého laskavého pána spolu s původním domácím vlkodavem.

Barry odešel doo vlkodavího nebe 28.12.2011