Akce a setkání
Rok:
V lednu 2009 se ozvala majitelka sedmiletého vlkodava Jury, kterého si prý z rodinných důvodů nemohla ponechat. Řekla nám o něm, že je milý, zvyklý na děti i společnost psů a celý život mu dělá společníka o několik let starší malý kříženec, pan Bolton. A oba že jsou zdraví a nemůže si nechat ani jednoho. I když jsme se toho obávali, povedlo se najít společný domov oběma.
Jak se ukázalo, Jura na tom moc dobře zdravotně nebyl, ale dobrá péče a více pohybu v novém domově mu udělalo dobře. Hned na začátku jsme slíbili pomoc s financováním léčby a krmení a noví majitelé věděli, že se na fond mohou kdykoli obrátit. Nikdy této nabídky nevyužili a i když se během krátké doby zjistilo, že Jura má zdravotních problémů víc, péči o nemocného psa a jeho malého společníka zvládli po všech stránkách dobře a sami. Ani teď pomoc nepřijali a ještě naopak by rádi fondu přispěli. Když jsme domlouvali umístění obou psů, jejich původní majitelka, krom toho, že mluvila o Jurově dobrém zdravotním stavu, (upozornila nás pouze na Jurovi občasné pohybové potíže) sama nabídla a slíbila pro jejich nové majitele finanční pomoc na krmení a také na příp. zdravotní péčí, přestože to nepožadovali ani my za nadační fond ani noví majitelé. Bohužel, po předání psů se už nikdy neozvala a na posílané informace a fotografie nijak nereagovala.
Jura žil s panem Boltnem v novém domově další rok a čtyři měsíce. K předchozím zdravotním potížím se přidaly problémy se srdíčkem a po čase bylo nutné nechat Juru odejít. Ani v ten okamžik nebyl Jura sám. Pan Bolton žil ještě několik let, dělal svým majitelům radost i starost, jak to takové psí osobnosti dovedou.
O Saly jsme se dozvěděli v dubnu 2008 od její majitelky, která hledala pro svojí více než osm let starou fenku nový domov. Bylo jí líto, že nemůže Saly dál zajistit vhodné prostředí, protože se přestěhovala a nebylo by možné, aby Saly byla denně dlouhé hodiny sama doma. Hledala pro ní někoho, kdo by se o ní postaral a u koho by se měla dobře. Na internetu našla kontakt na Nadační fond.
Na svůj věk byla Saly ve velmi dobré kondici, ale měla v poslední době opakovaně léčený zánět dělohy, takže bylo jasné, že v krátké době bude muset podstoupit kastraci. Ale vzhledem ke stabilizovanému stavu bylo možné počkat, až si Saly zvykne v novém domově. Později bez problémů Saly plánovaný zákrok přečkala. V novém domově se Saly rychle sžila se třemi domácími vlkodavy, jezdila na výlety a nadační akce. V nové rodině oslavila 10. narozeniny veselá, v plné síle a spokojená. Bohužel, dva měsíce po té se projevilo bolestivé nevyléčitelné onemocnění.
Gaston neměl jednoduchý život. Nadační fond se o něm dověděl na jaře 2008. Nepodařilo se ale získat dostatek informací abychom se na něj mohli jet aspoň podívat a zkusili vymyslet jak mu život zpříjemnit. A tak žil Gaston další měsíce v nevyhovujících podmínkách, s nevyhovující péčí. Pak byl alespoň na přechodnou dobu u velmi hodné vlkodavářky, majitelky nemocné Brii, na jejíž pomoci se fond také podílel. Nemohl ale zůstat trvale, v domácnosti byl i jiný pejsek, který Gastonovu přítomnost těžce nesl a Gaston nebyl zvyklý uvnitř v bytě. Zkoušeli jsme ho nabídnout potencionálním zájemcům, ale bohužel, nikdo z nich nechtěl šestiletého psa přijmout a někdo ani neodpověděl.
Ale přece jen se solidní zájemce našel. Do nového domova Gaston cestoval část cesty vlakem, s čímž pomohla jeho přechodná pečovatelka a pak na zadní sedačce přitisknutý k novému pánovi, kterého hned přijal za svého. V novém domově na něj čekala mladá, poněkud divoká vlkodaví kamarádka a celá rodina se třemi dětmi.
Gaston se trpělivě nechal ošetřovat při léčení různých neduhů, které si přinesl sebou – výrazné praskající otlaky, zánět spojivek a dásní. Pomaloučku se zakulacoval a dostával do dobré kondice. Ve svém novém domově prožil ještě další čtyři roky, dožil se bez měsíce 10 let. Do vlkodavího nebe odešel 1.2.2012
Majitelka se na nás obrátila v době, kdy její štěně začalo mít pohybové potíže. Postupně se fenka už nebyla schopná postavit a pohybovat. Následovala spousta náročných specializovaných vyšetření, spousta trápení, ale také snahy Briu zachránit a umožnit co nejlepší psí život. Na přechodnou dobu se to opravdu povedlo, ale bohužel, přidaly se další zdravotní problémy.
I Bria byl vlkodav, kterému fond finančně a přispěl na nákladná vyšetření a léčbu. Škoda, že si hezkého života se svojí paničkou užila jen krátce.
O Egonovi jsme se dověděli v září v roce 2008 a následně ho převzali s jeho bratrem Brokem. Provázel je velmi smutný příběh, ale jak to tak občas bývá, všechno bylo trochu jinak. Oba psi se dostali do dobrých podmínek a měli se dobře.
Egonovi pomohla ke skvělému novému domovu náhoda. V stejný den, kdy přišel, došel i mail, že uhynula fenka vlkodava a její majitelé by rádi prázdné místo po ní zaplnili alespoň doma, když ne ve vzpomínkách. Ještě ten večer se přijeli podívat a Egon s nimi hned odjel. Vlastně šlo o vzájemné poskytnutí pomoci, pes i noví majitelé, pomoc a oporu. Společnici byla Egonovi kromě nových páníčků jezevčice Kecka, která se hned ujala jeho výchovy.
Dlouho jsme dostávali o Egonovi zprávy a fotky a těšili se z něj spolu s jeho majiteli. Hned na začátku, po prvních dnech společného soužití, nám nová majitelka napsala: „Egon je halama s duší kuřete a je to asi přesně to, co jsme teď potřebovali. Asi to opravdu bylo všechno osudové. ...je báječný, zabydlený a teď trénujeme procházky. Je úžasný mazel a my si ho vychutnáváme. Moc rád si mi lehá na klín a doslova si to užívá.“
Zájem o mazlení Egona nepřešel ani později, přestože „…na poslední prohlídce
mu doktor naměřil v kohoutku 92 cm. Takže statný chlapák. Myslíme si, že je u nás spokojený. Horké letní dny prožil převážně koupáním v řece, nebo válením v chladné
vodě horského potoka. Samozřejmě, nejraději jsou s Keckou v kuchyni, protože tam vždycky upadne nějaká ta dobrota. S Egonem prožíváme nádherný život .....“
Nádherný život si užíval i Egon, do svých osmi let. I když poslední čas už byl nemocný se srdíčkem.
Brok k nám přišel jako mladý se svým bratrem Egonem. Domov našel u zkušené vlkodavářky, jméno změnil na Brouček a dokonce se zapojil do práce městské policie. Pomáhal šířit osvětu a ukazoval dětem, jak se správně chovat ke psům. Byl na spoustě zajímavých besed a na návštěvách v různých zařízeních v Chotěboři a okolí. Dokonce je i součástí loga pro prevenci městské policie v Chotěboři a jsou o něm zprávy na jejich stránkách. První byla tato http://mpchotebor.webnode.cz/news/akce-broucek-1/ ale najdete tam i spoustu dalších.
Vyšel o něm i hezký článek v novinách, aniž by autor věděl, že se setkal právě s tím naším nadačním Broučkem http://magazin.e15.cz/clanek/regiony/broucek-848553
Prožil se svojí paničkou hezký život, bohužel se dožil jen necelých šesti let.
Dva vlkodavové, matka a syn. Jejich majitelé se dostali do složité životní situace, když paní velmi vážně onemocněla. Psi ale zůstali doma a fond přispíval finančně i věcně na jejich péči. Alda s Harykem zůstali doma i potom, když jejich panička zemřela. Pán se podle svých možností s naší pomocí postaral. Alda přečkala dokonce v 11,5 letech operaci torze žaludku a dožila se neuvěřitelných 12 let a 8 měsíců. Její syn Harryk jí následoval za několik měsíců, dožil se deseti let. Alda byla jedním z nejdéle žijících vlkodavů u nás. Rodina se i přes velké osobní těžkosti o ně postarala, jak nejlépe jim to situace umožnila, přestože věděli, že oba psy v případě potřeby převezmeme a postaráme se o ně.
Původně chtěné štěně, na které se majitelé těšili a měli z něj radost. Po čase nastala změna v rodinné situaci, pes zůstal u jednoho z manželů. Času, který mu jeho majitel věnoval, pravděpodobně ubývalo a tím i péče a zájmu.
Fredy se za pomoci své chovatelky dostal do rodiny, kde měli s vlkodavy zkušenost. Před časem přišli o vlkodavku Jessiku, které také poskytli domov již jako dospělé a nechtěné. S léčbou trávicích potíží a kvalitní stravou na zlepšení kondice pomohl fond. Fredy byl v té době mladý, ale hodně vyhublý a vystrašený. V krátké době se uzdravil a byl z něj pěkný, spokojený a milý pes, závislý na své paničce, které dělal radost do vysokého věku. Dožil se téměř jedenácti let.
Když už musí dojít k tomu, že pes nemůže být z jakéhokoliv důvodu u své původní rodiny, je dobře, že se hledá a také najde řešení co nejlepší pro psa. Je dobře a je správné, i když ne vždy samozřejmé, že i chovatelka hledala řešení. Jsme rádi, že se na nás obrátila a že bylo možné hned psa umístit k novým majitelům. A jsme také rádi, že díky přispěvatelům na konto Nadačního fondu Irský vlkodav jsme mohli Fredymu částečně uhradit zvýšené výdaje spojené s léčbou, potřebnou prevencí a krmením alespoň po dobu, než bude v odpovídající kondici.
V dubnu 2007 jsme se dověděli, že v jednom útulku vlkodav. Ve špatné kondici, vyhublý a zanedbaný. Ale že o pejska už projevilo zájem několik lidí.
Pes byl bázlivý a bál se hlavně mužů. Útulku jsme zatím nabídli pomoc a zaslali finanční příspěvek, i když komunikace byla někdy složitá. Asi po měsíci pes stále nového majitele neměl. V útulku údajně prodělával léčbu, aby mohl být novým majitelům předán. Díky informaci na stránkách fondu si nakonec pejska odvezli jeho noví majitelé. Přestože byli informováni, že pes je zanedbaný, bylo to slabé slovo. Měl holá a mokvavá místa na kůži, boule po těle i na krku, byl vyhublý a měl problémy s močením. Ale nejsmutnější prý bylo se dívat do jeho očí bez jiskry. Noví majitelé nám napsali: „No a protože byl na to svoje trápení tak sám tak mu teď říkáme Sam. Zlobíme se a zároveň nemůžeme pochopit, jak to může někdo udělat.“
Po několika dnech jsme poznali Sama osobně, přijel se svými novými majiteli na návštěvu. Ke svým novým majitelům měl důvěru a ani na cizí nezanevřel. Nevíme, čím vším si Sam prošel. Postupně docházelo k léčení všech zdravotních problémů a zlepšování celkové kondice, asi měsíc trvalo než se uvolnil a přestal být ze všeho vyplašený. Sam už nebyl žádný mladík, ale ani stařík. Otázkou je, proč si musel tolik vytrpět a proč navíc musel být držen zbytečně dlouho v útulku bez poskytnutí odpovídající péče. Kromě léčby zdravotních problémů „Sam potřeboval ujišťovat, že je doma, že ho máme rádi, že mu dáme najíst a takový ty děsně důležitý psí věci...“
A tak chceme při této příležitosti zdůraznit – ať se majitel a s ním jeho pes dostanou do jakýchkoliv potíží, není správné, ale ani nutné, odvézt nemocného psa někam daleko a tam ho ponechat jeho osudu. Tak tomu bylo pravděpodobně v případě Sama. Vždy se dá najít lepší řešení. Pes si zaslouží dostatečnou péči i když mu ji nechce a nebo nemůže zabezpečit jeho majitel. Sam přece dělal svým původním majitelům společníka 4 - 5 let... než se ho zbavili.
Jsem rádi, že pak už Sam žil a dožil už pěkný psí život v novém domově.
O umístění Kačenky do jiného domova požádala její původní majitelka, protože se o ní již dál nemohla starat. Jednání bylo sice zdlouhavé, ale nakonec Kačenku přivezla k novým majitelům, kteří již dříve nabídli pomoc.
Věděli jsme že fenka měla zdravotní postižení trvalého charakteru a poruchu chování, o které jsme doufali, že půjde odstranit nebo alespoň zlepšit. V nové domácnosti na Kačenku kromě páníčků čekala i přibližně stejně stará další vlkodavka. Za krátko z nich byly výborné kamarádky.
Zatímco poruchu chování se v novém domově během krátké doby podařilo téměř odstranit, byl po pár dnech přivykání na nové prostředí odhalen nepochopitelný problém. Při vyčesávání nedostatečně udržované srsti se zjistilo, že má fenka pod řídkou srstí staré jizvy, většinou zcela zahojené. Zděšení majitelů nastalo, když se po uvolnění jednoho strupu na boku objevila hluboká píštěl po staré ráně, kterou ošetřující veterinární lékař označil jako bodnou. Bylo nutné chirurgické ošetření v narkóze a následná dlouhodobá antibiotická léčba. Jak k tomuto úrazu Kačenka přišla, se už asi nikdy nedovíme. Podstatné je, že veškerou léčbu přestála dobře, kvalita srsti i kůže se zlepšila a Kačenka dokonce prakticky přestala kulhat. Díky dárcům, kteří podle svých možností přispívají, bylo Kačence možné léčbu poskytnout a uhradit z prostředků nadačního fondu. Kačenka se v novém prostředí rychle zotavovala a stávala se z ní pěkná, silná a spokojená fenka. Spolu s novou vlkodaví partnerkou a novými majiteli si užívala spokojeného života, procházek po okolí, běhání po velké zahradě i polehávání v dosahu páníčků. Takže nakonec bylo opravdu všechno v pořádku.
Bohužel, toto netrvalo dlouho, u nových majitelů strávila Kačenka bez týdne pouhý jeden rok. K náhlému horečnatému onemocnění se přidala torze sleziny a ani včasný veterinární zásah Kačenku zachránil. Při probouzení z narkózy, jí selhalo srdíčko ….
Škoda, že si hezkého života užila tak krátce. Její druhá a poslední majitelka nám napsala .... „Možná proto, že vlkodaví život je tak choulostivý, snaží se ti pejsci tak intenzivně rozdávat radost.“
Judy byla u původní majitelky 1,5 roku. Bohužel se změnily rodinné poměry a „zkázu“ dokonala nemoc a hospitalizace majitelky, která nebyla schopná Judy zajistit ani základní životní potřeby a tak kontaktovala chovatelku, která okamžitě zajistila umístění v náhradním domově u majitelů sestřičky z vrhu. Judy potřebovala veterinární ošetření, očkování, odčervení, dobré krmení a s tím pomohl i nadační fond. Potřebovala ale také spoustu péče, lásky, času a trpělivosti. Zprvu neměla správné sociální návyky, nadměrně pila a pomočovala se v bytě, neznala denní a noční rytmus a strava se jí musela dělit na malé dávky, protože byla schopna zbaštit vše, na co přišla. S obrovskou vděčností však přijímala jakékoli dotyky, česání i mazlení. Přestože její váha byla pouhých 38 kg, díky vzorné péči nových páníčků se její zdravotní i psychický stav rychle zlepšoval. Po 3 měsících přibrala více než 10 kg, naučila se všemu, co má správně socializovaný pejsek umět (i ležení na kanapi:-), začala důvěřovat lidem a žila dál hezký psí život.