Do hodnocení nejsou zařazeni psi uhynulí před dosažením 1 roku. Příčina úhynu u starších psů než 8 let je bez udání přesnějšího důvodu považována za stáří. Průměr dožití podle dostupných informací od roku 2013 do roku 2025 je 7,2 let (6,8/7,6). K prodloužení „průměrného“ věku za poslední roky tedy došlo, což je příznivé zjištění. Ve srovnání s obdobím předchozím (od začátku československého a českého chovu do roku 2012) více než o 1 rok. Stále je sice patrný rozdíl mezi věkem psů a fen, ale rozdíl se zmenšuje. Feny IW žijí déle než psi. Ve většině hodnocení, která jsem měla k dispozici, i u nás, byly rozdíly v řádech měsíců, obvykle kolem šesti.
Za ohrožené národní plemeno se ve Velké Británii a Irsku považuje, pokud se během roku narodí méně než 300 štěňat. IW jsou asi nejznámějším irským původním plemenem a byli zařazeni na seznam „nejohroženějších“ britským Kennel Clubem. Počet jejich vrhů klesá. Každý rok je méně odchovů. Na výstavě Crufts v roce 2025 bylo konstatováno, že v roce 2024 bylo registrováno pouhých 165 štěňat IW. Za ohrožené je plemeno považováno posledních cca 8 let, má se tedy za to, že irští vlkodavové i ostatní irská plemena vymírají.
I u nás dochází ke snižování počtu narozených vlkodavů. Ve sledovaném období se poslední roky u nás zapisuje cca o 10 vrhů méně než na začátku. Počty vrhů už byly nižší o 5 i 10 než ve sledovaném období předchozím, tedy před rokem 2013.
Do současného hodnocení jsou zařazeni psi a feny ne podle data narození, ale podle data úhynu, stejně jako v hodnocení předešlém.
Počty se týkají především vlkodavů narozených a žijících v České republice. Malý přiřazený počet jsou psi importovaní, někteří psi na Slovensku a psi v Nadačním fondu irský vlkodav. I ti jsou převáženě narození u českých chovatelů.
Z posuzované skupiny se veteránského věku, tedy 8 let a více, dožilo 347 (159/188) vlkodavů. To je téměř 35% (33% psů a 37% fen).
8 až 9 let 94 IW (45/49)
9 až 10 let 131 IW (64/67)
10 až 11 let 84 IW (35/49)
11 až 12 let 34 IW (15/19)
12 až 13 let 4 IW (0/4)
Nejčastějšími příčinami úhynu jsou jako v předchozím období nádorová onemocnění, především osteosarkom a onemocnění oběhového aparátu, především DCM. Již méně než v minulých případech bylo torzí žaludku. Pokud dojde k torzi žaludku v nepříliš vysokém věku, podaří se většinou vlkodava zachránit. Důvodem je možnost šetrnější anestezie, lepší znalosti majitelů vlkodavů a včasnější možnost chirurgického zásahu.
V rámci dvou nejvyšších příčin úhynů zůstává vyšší počet psů s postižením DCM oproti fenám a vyšší množství nádorových onemocnění u fen. Oproti předchozímu vyhodnocování jsou počty nižší, asi o 7%.
U významného počtu vlkodavů, kteří uhynuli nebo byli utraceni kolem 8 – 10 let z důvodu problémů spojených se stárnutím, zejména různými záněty kloubů i páteře, se majitelé neradi zmiňují, že byl pes utracen. Mnohdy je to pochopitelné a považuji to za správné, majitel by měl upřednostnit kvalitu psího života před svým smutkem.
Málo psů nebo fen bylo kastrováno, přestože v poslední době jsou anestetika šetrnější a bezpečnější.
V podstatě se přístup k vlkodavům na základě jejich života, krátkověkosti a nemocnosti nemění a to pravděpodobně nikde na světě. Názory jsou u většiny majitelů obdobné u nás i jinde. Málokdo zůstává u jednoho vlkodava a i přes smutek z jeho odchodu si pořizuje nástupce.
Autor: MVDr Zuzana Málková, 2026
