Zjednodušeně řečeno jde o vadné krevní cesty, proto není játry zabezpečena detoxikace veškeré krve, do mozku se dostává krev nedostatečně filtrovaná a dochází encephalopatiím - poruchám funkce mozku s různými projevy včetně možných epiteliformních křečí. Uvádí se výskyt asi u 2% vlkodavů. Podle nedávných poznatků je možné, že výskyt je vyšší a problematika složitější.
Přitom to není tak dlouho, kdy toto onemocnění začalo být noční můrou chovatelů psů, mimo jiné také vlkodavů. Informace o tomto onemocnění se před relativně nedávným časem získávaly poměrně obtížně a ještě náročnější bylo zajistit preventivní vyšetření štěňat před předáním novým majitelům. V etických kodexech některých zahraničních klubů je zakotveno preventivní vyšetření na PSS a chovatelé nechávají svá štěňata vyšetřit předtím než je předají novému majiteli.
Možnosti diagnostiky přišly i k nám a někteří chovatelé je začali využívat. To se zdálo být seriózní a chovatelé byli spokojení, že alespoň po této stránce mohou mít jistotu, že předávají štěně v pořádku a při negativním výsledku vyšetření je štěně stoprocentně prosté vrozeného jaterního zkratu. Bohužel, další zjištění ukázala, že tomu tak není a i zde se ukazuje, že játra jsou diagnosticky obtížným orgánem. Počáteční příznaky bývají obecné a ani rozvinuté onemocnění se nemusí ve všech případech klinicky projevovat specificky, vážnost a rozsah příznaků samozřejmě záleží i na stupni postižení. Kromě toho v té době je štěně zpravidla už u nového majitele.
Zjištění některých našich i zahraničních veterinárních pracovišť přinesly další informace o této problematice a tím v podstatě docházíme k tomu, že preventivní vyšetření na jaterní zkrat, tedy zjištění hladiny žlučových kyselin po hladovce a po nakrmení, nejsou zcela spolehlivým ukazatelem výskytu tohoto onemocnění, tak jak se myslelo. Relativně snadná metodika tím bohužel ztratila na zásadním významu. To ovšem neznamená, že vyšetření nemá význam vůbec žádný. Rozhodně by mělo být vyšetřeno každé štěně, které zaostává v růstu a vývoji nebo se projevují třeba i lehké klinické příznaky, které by mohly být důsledkem tohoto onemocnění.
Ještě před nedávnem jsme se domnívali, že pokud jsou hodnoty žlučových kyselin nízké, je jaterní zkrat vyloučen a naopak. Jsou popisovány případy s velmi vysokými hladinami aniž by pes byl postižen PSS a po 1-3 dnech byly hladiny žlučových kyselin na normálu. Naopak jsou známé i případy, kdy byly hladiny ve fyziologické výši a přesto pes PSS měl. Při podezření jsou na místě další vyšetření, mimo jiné sonografické posouzení velikosti jater. Jsou i případy, kdy vztah mezi vyšetřením před a po nakrmení se neprojevuje zvýšením hladiny žlučových kyselin, což se dříve mělo za naprosto průkazné. Ani u prokázaných jaterních zkratů nemusí docházet k typickým klinickým projevům, tedy k epileptiformním křečím zejména po nakrmení stravou bohatou na bílkoviny, k ospalosti, přechodné slepotě, tlačení hlavy do zdi nebo i příznakům agrese. V poslední době bývá u psů zaznamenávána spíš zvýšená unavitelnost, polehávání bez zájmu o okolí a často se stává, že neurologické příznaky nemají výraznou souvislost s příjmem potravy. A tak je pravděpodobné a někdy i ověřené, že onemocnění s netypickými příznaky pro PSS ve skutečnosti jaterním zkratem jsou.
V některých případech se na jaterní zkrat přijde až v pozdějším věku psa, někdy majitel upozorňuje na časté zvracení bez dalších předchozích i následných příznaků, často mluví o tom, že jeho pes byl vždy klidný a nyní na něm pozoruje rychlé stárnutí. Někteří pacienti sice vykazují typické příznaky, ale nereagují na běžnou léčbu, což bylo dříve považováno za potvrzení diagnózy.
Těmito poznatky se bohužel dostáváme opět k tomu, že každý případ je potřebné posuzovat individuálně a preventivní vyšetření hladin žlučových kyselin můžeme považovat pouze za orientační.
Použity podklady z přednášky Dr Willara, Univerzita Texas
autor textu: MVDr Zuzana Málková