Ale i svojí rodinu, zejména pak malého syna nesmírně miloval. Ve chvílích, kdy kníže zůstával doma, lehával věrný Gelert u jeho nohou. O dění kolem se nezajímal, jako by ani o dítěti v kolébce nevěděl.

Na lovu svého pána provázel vždy neúnavně a byl mu platným pomocníkem. Bez povelu a únavy běžel divokou, nebezpečnou irskou krajinou po boku koně, připraven být nápomocen při lovu a i svého pána chránit. Ne jednoho vlka skolil, ne jednu vlčí smečku rozprášil.

Jaké bylo tedy překvapení knížete Llewellyna, když při jednom lovu nedaleko domácího sídla zjistil, že Gelert není po jeho boku. Přerušil lov a vracel se domů v domnění, že psovi se něco přihodilo. Vždyť jindy nebylo potřeba volat, nebylo potřeba se po Gelertovi shánět, býval vždy na blízku. Vytanula mu na mysli zlá předtucha a spěšně se vracel k hradu. K ještě větší rychlosti pobídl koně, když zaslechl z hradu dětský pláč. Než se vřítil do komnaty, kde dítě spávalo, pláč utichl. V místnosti byly rozházené, potrhané a zkrvavené přikrývky, kolébka převrácená, jen ticho a na prahu stojí Gelert s mordou od krve, divý výraz v očích. Co jiného mohlo otci vytanout na mysli, než že došlo k neuvěřitelné a strašlivé tragedii. Že jeho vlastní, do té doby na smrt oddaný vlkodav, pes věrný a milující, jeho dítě zardousil. Naposledy se rozhlédl, tasil meč a jednou ranou Gelertovi proklál srdce. Až po té zaslechl zpod převrácené kolébky tichounké vrnění svého synka, který ležel pod převrácenou kolébkou živ a zdráv a opodál zakrvácený, ale již mrtvý vyhublý vlk, který přišel do hradu loupit a vraždit. Tento záměr Gelert překazil. Jak musel být Gelert prozíravý a pozorný? Jak dobře věděl kdy se odpojit od svého pána na lovu a vrátit se domů bránit to nejcennější co Llewellyn měl? Bránil a také ubránil. Nebezpečného vlka zardousil a sám byl omylem zabit. A to rukou svého milovaného i milujícího pána.

Ale už bylo pozdě. Gelert jen stačil naposledy ruku milovaného pána olíznout drsným jazykem a vydechl naposledy.

Obrovské bylo hoře knížete Llewellyna, obrovské bylo zděšení, když zjistil svůj krutý omyl. Jedině díky svému věrnému a statečnému Gelertovi mohl opět v náručí sevřít svého potomka. Velmi želel svého činu. Smutný vzal tělo mrtvého Gelerta a odnesl ho na návrší u hradu. Vhloubil pro psa hrob a pohřbil ho s veškerými poctami. V okolí později vznikla vesnice, které dalo toto místo i jméno – Beddgelerts, Gelertův hrob. Podle stejného příběhu se i traduje rčení „Litovat hluboce jako ten, kdo zabil svého psa.“

Je to opravdu legenda? Stal se opravdu tento příběh?
Autor je neznámý, vyprávění přecházelo od vyprávějících úst k naslouchajícím uším celá staletí, jak tomu u legend bývá. Kdo zná potomky Gelertova rodu ví, že pravda je pravděpodobnější než vybájená fantazie, že příběh se skutečně stal a na smrt oddaný vlkodav Gelert svému pánovi malého synka opravdu zachránil.