Samozřejmě můžete žít bez psa, ale nestojí to za to...

Koncem června 2012 někdo uvázal v jednom útulku k plotu fenu irského vlkodava. Fena měla jemnou zplstnatělou srst a tak jí v útulku ostříhali. Ujala se jí slečna, která se…

Jak to bylo na začátku s Terezkou a jejími štěňaty píšeme zde – Beránci.

Získat Terezku i psa (Joe), se kterým měla štěňata Beránky, bylo velmi obtížné, ale nechat ji na místě nepřicházelo v úvahu. Absolvovali jsme spoustu jednání na kompetentních úřadech, dodali argumenty i důkazy, že opravdu došlo a dochází k týrání. Podařilo se prosadit návrh na odebrání feny, matky štěňat „Beránků“.  Byla úředně odebrána a svěřena do náhradní péče Nadačnímu fondu Irský vlkodav.  

Je nejen neetické a nemorální, ale také nezákonné, chovatelsky využívat psy a feny před dosažením jejich fyzické a psychické zralosti. Proto jsou vlkodavové v chovu používáni zpravidla ještě později než určují chovatelské normativy (Zápisní řád WDK). Reprodukce mladších zvířat se oprávněně nazývá týrání chovem. Pokud jde ještě navíc o jedince držené v nevyhovujících podmínkách, není jim poskytována dostatečná péče a  nejsou krmeni kvalitní stravou v odpovídajícím množství, dochází k oslabení jejich zdraví, konstituce, imunitního systému a jsou ohroženi pokud ne bezprostředně na životě, tedy rozhodně je ohrožena délka a kvalita jejich života, což je týrání. To byl případ Terezky a projevilo se to na fatálně na jejím zdraví a následně na životě.

Fena jako nedospělá odchovala vrh štěňat, dle dostupných informací 11 a následně byla 4 měsíce po porodu opakovaně nakryta. Její nedostatečný vývin, nevyhovující umístění, nedostatečná výživa a péče se pochopitelně odrazily na jejím celkovém zdravotním stavu. Po krátkém čase po převzetí jsme zjistili (na základě klinických příznaků, laboratorním vyšetřením a opakovanou sonografií břišní dutiny), že fena má zánět dělohy. Tereza musela po týdnu u nás podstoupit operaci.  Pravděpodobně šlo o následek uhynulých a špatně se vstřebávajících plodů po druhém nakrytí. Zpočátku se zdálo, že rekonvalescence bude úspěšná, ale bohužel, přestala přijímat potravu a pak i pít a veškeré snažení doplňovat tekutiny i výživu infuzemi selhalo...

Terezka si užila něco málo přes dva měsíce hezkého života s lidmi, kteří jí měli rádi a kteří se o ní starali. Setkala se ještě s některými svými štěňaty. Přestože se její zdravotní stav přechodně zlepšil, poškození některých životně důležitých orgánů bylo natolik závažné, že i přes veškerou cílenou a podpůrnou terapii 17.7.2012 uhynula.

Irský vlkodav je gigantické plemeno, podle toho má nároky na růst a vývoj. Je to také plemeno poměrně krátkověké. Aby byl život psů tohoto plemene kvalitní, musí tomu odpovídat strava, péče a podmínky chovu. Z tohoto důvodu jsou chovatelské podmínky pro chov irských vlkodavů v Čechách (WDK) upraveny na zařazení do chovu u feny nejdříve ve 24 měsících a psa v 18 měsících. Zařazením do chovu se rozumí nejdříve možné krytí a připuštení, nikoli porod feny.

Joe je otcem štěňat Beránků z Beranova. Získat ho a zamezit jeho dalšímu živoření bylo velmi náročné, Bohužel kontrola z kompetentních orgánů nepovažovala za potřebné psa odebrat. Poslední čas dostával krmení a vodu od příbuzných majitele a tak je sice stále velmi hladový a hubený, ale přece jen už není tak vyhublý jako když jsme odváželi štěňata. S veterinární správou jsme opakovaně bezúspěšně jednali, dostali jsme pouze sliby do budoucna. Po složitých a dlouhodobých jednáních s majitelem a jeho rodinou, se nám nakonec podařilo psa odkoupit. Joe je velmi přátelský, pouze u krmení je opravdu divoký a také pije kdykoli jde kolem vody. Nedostatek krmení a pití si bude pravděpodobně pamatovat dlouho. 

Po aklimatizačním pobytu, kdy se Joe dostal do lepší kondice, se ho ujala rodina, která už před časem adoptovala Gastona a tak i Joe dostal domácí jméno Gaston. Na obou místech měl Joe jako společníci dospělou vlkodavku a samozřejmě lidskou společnost, o kterou velmi stojí, je velmi mazlivý. Jeho nový páníček nám po čase napsal: “neustále přenáší dřevo z urovnaných hranic .... obírá ovoce ze stromů, nejprve očesal hrušky, poté část meruněk a ted žužlá nezralé broskve...když nedosáhne, jednoduše si stoupne na zadní předníma tlapama se opře o kmen a jede:-) Hadici už také 2x prokousnul,občas sundává prádlo ze sušáku, takže se už většinou suší doma v prádelně ... Většina prohřešků se mu ale promíjí, protože je fakt hodný. Navíc je to opravdu krásný pes s ještě hezčíma očima, takže stačí aby se podíval a člověk se spíš zasměje a řekne jen "Ty darebáku jeden". Chůze u nohy je také zážitek - pořád se tiskne k noze až by mě povalil. Naštěstí mají k dispozici celou zahradu, tak lítají celý den-svůj původně téměř anglický trávník už dávno neřeším-aspoň je méně práce:-), jen na noc je zavírám, mám strach aby mi je nějaký dobrák něčím nenakrmil...

Takže na závěr myslím, že náš dřevorubec, česač ovoce a hlavně miláček se má dobře, vypadá spokojeně a myslím, že mu nic neschází a my jsme rádi že je tady s náma.“

Začátek příběhu Anduly a jejích sourozenců najdete na Beránci.  Andula odešla společně s Bertíkem, celou dobu má kolem sebe společnost nejen psů, ale i koní a samozřejmě lidí. Je přátelská, tolerantní ke všem zvířatům, jezdí i na různé historické akce, kam jako vlkodav vždy dobře zapadne. Doma jí začali říkat nejprve Tullamore a rychle z ní byla zkráceně Tulla. Občas se přijede podívat na nějakou nadační akci. Byla i na II. ročníku nadačního coursingu , kde nejen reprezentovala Beránky, ale v kategorii vlkodavů získala titul Vicemistr Habísova střapce.

Má hezký, pohodový život v krásné přírodě.  Nejvíc, jako vždy, vypoví fotografie.

Anděla měla stejně smutný start do života jako její sourozenci, informace na Beránci. Když už byla štěňata v takové kondici, že mohla jít do nových domovů, odešla Anděla do společnosti dospělé vlkodavky  a dalších psů. Především ale k majitelce, která měla s vlkodavy zkušenosti a poskytla fence potřebnou péči.

Anděla sice na nadační setkání nejezdí, ale víme, že se má dobře, což je podstatné.

O začátcích života a záchraně Niny, jejích sourozencích a rodičích na Beránci. Nina byla ve srovnání s ostatními sourozenci relativně v pořádku. Zaostávající v růstu a vývoji z důvodů nedostatečné péče a stravy se projevovalo na všech.

Nina odešla do nového domova, kde na ní čekala vlkodaví kamarádka. Dostala domácí jméno Betynka. Časem dostala na hlídání ještě dvě malé holčičky a když o svojí vlkodaví kamarádku přišla, štěně baseta. Žije spokojeně, dělá svým majitelům radost. Sice jí nevídáme, ale z občasných zpráv a fotek máme radost.

O Míťových začátcích a jeho sourozencích v Beránci.  Byl nejmenším štěnětem, velmi začervený, se zažívacími potížemi a špatným vývojem kostry. První dny jsme zvažovali, jestli má do budoucna vůbec šanci na přežití a normální psí život. Míťa na vlkodava moc nevyrostl, byl ale bojovník a také roztomilé štěně, vděčné za každý projev přízně a pohlazení. Ovšem dovedl jako štěňátko i zlobit. Má na svědomí snad několik kilometrů zahradních hadic, nějaké roztrhané pelíšky a hračky.

Zůstal mu celoživotní pohybový problém, ale naučil se tomu se přizpůsobit a my jeho odpočinkové časy respektujeme. Může se dobře pohybovat a chvílemi i velmi rychle, ale stát na jednom místě může jen chviličku. Hned si lehne, snaží se páteř a kyčle příliš nezatěžovat. Je moc milá osobitá povaha, ale „domluvit“ se s ním dá na všem. I když jakákoli manipulace je mu nepříjemná a zejména česání je mu velmi proti mysli. Celý život tráví ve vlkodaví společnosti, vzal pod svou ochranu bázlivého nadačního Culíka, kterému usnadňuje život a je mu oporou. Oba bývají na skoro každé nadační akci a na většině fotek jsou také spolu a spolu poskytli často přechodnou společnost nějaké nadační fence.

Nejdrobnější fenka z vrhu Beránků. Do nového domova odešla k majitelům, kteří už jednu vlkodavku měli a tak měla Kostička hned kamarádku. Doma jí změnili jméno na Etinka, přestože by se jim původní, které dostala od nás, líbilo. Ale jejich starší fenka znala povel  „Kde máš kostičku“  a tak by se to pletlo. Kostičku Etinku vídáme na nadačních setkáních, chodí i na všelijaké jiné psí akce a procházky, má se dobře a doma jí společnost dělají ještě maličké a už stařičké fenky, kterých se její páníčkové také ujali. A tak doufáme, že si ještě hodně dlouho budou společný život užívat.

Bertík je jedním ze štěňat Beránků. Odešel ke zkušené majitelce spolu se svojí sestřičkou Andulou a dostal domácí jméno Dew.

Bertík byl největším pejsek ve vrhu, ale současně jedním z nejpostiženějších štěňat. Měl výrazné prošlapy a deformaci stehenních kostí. Stav se sice během odchovu a následnou péčí velmi zlepšil, ale postižení zůstalo trvalé. Později se při rentgenologickém vyšetření zjistily mnohočetné zlomeniny pánevní kosti v raně štěněcím věku. Zlomeniny se zahojily, ale došlo k posunu kostí, která se v růstu i dospělosti projevovala pochopitelnou bolestivostí, která do jisté míry ovlivňovala Bertíkovo chování. I tak byl ale milým a milovaným společníkem. V době, kdy ho bolesti netrápily, si užíval života v krásné přírodě, s  paničkou a psími kamarády občas i ve stylu keltského života. Týrání v prvních měsících života způsobovalo opakované stupňující se bolesti ovlivňující kvalitu života až bylo nutné se s Bertíkem – Dewem v pěti letech rozloučit.

Alf byl jedno ze štěňat, která ve zuboženém stavu fond vykoupil v dubnu 2012. Více se o případu dočtete v článku Beránci.

Pro Alfa jsme mezi zájemci vybrali novou majitelku, která měla nejen zkušenosti a zájem, ale také výborné podmínky. Špatný start do života měl vynahrazený výbornou péčí a dobrou vlkodaví společností.  Rádi jsme Alfa vídali na různých nadačních setkáních a procházkách. Celý život mu chutnalo a byl opravdová psí osobnost. Ne nadarmo mu panička často říkala „jeho veličenstvo“.

Neměl následně žádné zdravotní problémy a tak nás všechny zaskočilo, když 11.4.2017 náhle ochrnul. Rozloučení bylo smutné, ale nezbytné. Ten čas, který mu byl vyměřen, dovedl dávat radost a i si přízeň užíval.

Případ Beránků byl smutný, jejich stav otřesný stejně jako chování některých lidí, ne jen jejich původního majitele. Ale hodně nás naučil. Měl dobré pokračování, přinesl nám nové kolegy a podporu řady lidí, kteří pochopili, že práce fondu je prospěšná. A bohužel i nutná. O případ Beránků se zajímala i media, noviny i televize uvedly o Beráncích články a reportáže.

Proč ten název? Protože přišli o velikonocích a z Velkého Beranova....ale  nic roztomilého na tom nebylo.

Dostaly se k nám informace o živořících a jen velmi špatně přežívajících štěňatech, do kterých jejich „chovatel“ údajně nechce investovat, protože je nikdo nechce a nedají se prodat. Že tato slova myslel vážně dokládaly  fotografie a skutečný stav štěňat. Štěňata žila ve vlhku a zimě v chlévě patrně po hovězím dobytku s naprostým nedostatkem jakéhokoli, alespoň nekvalitního krmiva.

Jeli jsme se hned na místo podívat. Majitel nás sice do prostor ustájení nepustil, ale štěně nosil jedno za druhým a také je velmi vychvaloval. Pohled na podvyživená, začervená, špatně se pohybující štěňata byl smutný, ale pán mluvil jen o penězích. Nevěděl ani jakého jsou pohlaví, natož něco  podrobnějšího. Smutné bylo i to, jak se štěňata snažila dostat aspoň na chvilku zpět ke svým rodičům, kteří byli zavřeni v přilehlém tmavém chlévě s výhledem na dvůr. Rodiče – mladá drobná fenka, které v době krytí bylo 8 !!  měsíců a otec, kterému v té době bylo 10 měsíců. Dověděli jsme se, že je fenka opět několik dní nakrytá. Takže se mohla v 15-16 měsících stát matkou podruhé.

Co dělat v takové situaci, kdy štěňatům jde opravdu o život a s majitelem není řeč? Všechna předsevzetí takového člověka nepodporovat jdou při pohledu na štěňata stranou. Rozhodli jsme se psy dostat pryč, jak jen to půjde. V této konkrétní situaci bylo pro nás toto řešení jediné možné. Rodiče štěňat se nám hned nepodařilo získat, ale byli jsme rozhodnuti udělat vše pro to, aby byli co nejdřív odebráni jakýmkoli způsobem.

Štěňata jsme odkoupili, převezli do naší péče a snažili se pro ně udělat co nejvíce, alespoň dodatečně je vybavit pro budoucí život a najít jim dobré domovy.

Štěňat bylo 7, stáří 4,5 měsíce a váha od 9 do 12 kg. Kdo zná plemeno, ví, že je to opravdu váha sotva na zachování života.  Vlkodav v tom věku má kolem 35kg.Všechna měla vážné zažívací  a pohybové potíže.

Oslovili jsme příznivce fondu a plemene irský vlkodav. Vlna zájmu a pomoci od nás i ze zahraničí byla obrovská. Finanční podpora byla potřebná, ale té psychické jsme si vážili stejně.

Začali jsme opatrně s dietní stravou, krmením několikrát denně, opakovaným odčervením a léčbou průjmů. Také bylo potřeba štěňata odblešit. Věnovali jsme jim opravdu hodně času, štěňata měla co dohánět a také se velmi snažila. Na začátku jsme neuměli říct, jestli všechna přežijí. některé zdravotní potíže se ukazovaly až časem, zejména u dvou pejsků byl problém pohyb.

Bylo  až neuvěřitelné jak se kondice štěňat zlepšila za jeden jediný týden. Pokračovali jsme v šetrné dietní stravě, kromě odčervení byla přeléčena girardioza a následně byl trus laboratorně vyšetřen. Při vážení po týdnu byly přírůstky od 3 do 4,5 kg, samozřejmě šlo i o vliv rehydratace.  Celkově nejpostiženější se v té době jevil droboučký Míťa, zadní nohy měl nejhorší Bertík. Jak ukázaly pozdější rentgeny, měl zlomenou a špatně srostlou pánev, došlo k posunu a vadnému postavení stehenních kostí, tedy celých pánevních končetin. Záněty uší, oděrky a různě stará poranění kůže se ve srovnání s ostatním jevila jako zanedbatelná.

Ale bylo dobré, že byla všechna štěňata veselá, o vše se zajímala, byla vděčná za každé pohlazení a pochování a návštěvy, které za nimi začaly jezdit, si vždycky užila.

Souběžně s péčí o štěňata jsme jednali s různými úřady.  Připravili a odeslali podání na policii, finanční úřad, odbor životního prostředí příslušného magistrátu a KVS. Tam jsme považovali jednání za nejdůležitější, ale bylo nejobtížnější. Ostatní úřady vzaly případ na vědomí, ale odpovědi byly takové nic neříkající. Případem se zabývalo i zastupitelstvo obce, případ týrání zvířat nebyl u tohoto majitele první. Všechna jednání byla náročná, ale ne zbytečná.

Důležitým úkolem bylo získat oba rodiče štěňat, zabezpečit jim správnou péči a dobrý domov. Dalším naším cílem je znemožnit „chovateli“ možnost podnikat v chovu jakýchkoli zvířat. Odebrání rodičů neprobíhalo tak rychle jak bychom si přáli. Otec štěňat, kterému jsme dali jméno Joe, byl nakonec po náročných jednáních také vykoupen a matka Terezka byla odebrána za 4 týdny po té, co jsme nabídli se o ní postarat bez požadavků prostředků na její péči.

Péče o štěňata byla náročná. Jejich kondice a zdravotní stav se ale výrazně zlepšil a váha se za necelých pět týdnů více než zdvojnásobila. Byla hravá, nebojácná, neměla ale zkušenost krom hladu, vlhka a tu a tam rány lopatou vůbec s ničím. Stále bylo potřeba věnovat velkou péči krmení. Piškoty je zásobovali návštěvníci ve velkém ;) Po třech týdnech bylo možné štěňata i naočkovat. I když štěňata vše doháněla, pořád byla za běžným odchovem velmi zaostalá.

Také už bylo možné začít s výběrem budoucích majitelů. Zájemců se hlásilo opravdu hodně, spousta lidí nabízela pomoc. Věděli jsme, že péče o Beránky nebude jednoduchá, že se možná v krátkém čase ukáží další problémy. Start do života byl pro všechny opravdu špatný. Nabídky byly i ze zahraničí, ale vždycky chceme mít možnost být co nejjednodušší cestou nápomocni v případě problémů. Zvažovali jsme pečlivě a vybrali jsme správně. Po měsíci odešli do nového domova Alf a Anděla a přivezli jsme Terezku. Všechna štěňata odešla k lidem, kteří již vlkodava mají nebo měli, k lidem, kteří toto plemeno mají rádi, mají pro něj pochopení a také podmínky. Všechna štěňata se dostala do těch nejlepších domovů, jejich rodiče také a s dalším životem vás seznámíme samostatně.

V březnu 2011 jsme se dověděli o otřesném příběhu lidské lhostejnosti a bezcitnosti. I když si klademe za cíl pomáhat především vlkodavům, pokud je to potřebné a možné, snažíme se pomoci i jinde, kde je potřeba. A věříme, že dárci a přispěvatelé to cítí také tak.

Ovčák Rex (jméno samozřejmě dostal, majitele byl neznámý), který měl prostřelený loket a zůstal ležet u silnice. Až po několika dnech, údajně po týdnu!! to někdo nahlásil slovenské organizaci Psia duša, která se zabývá pomocí potřebným zvířatům. Spousta lidí o něm musela vědět, chodili a jezdili kolem zraněného a vyčerpaného ležícího psa. Rexe v zuboženém stavu (23 kg) převezli na veterinu, poskytli první ošetření a čekalo se, co dál. Léčba předpokládala velké finanční vydání, proto jsme se rozhodli na jeho léčbu přispět (7.000Kč). Podporu měl Rex i ze zahraničí prostřednictvím informace na našich stránkách, za což jsme byli velmi vděční. A samozřejmě také od různých soukromých osob. Vybralo se dostatečné množství peněz, dokonce víc než bylo pro Rexe nezbytně potřebné a tak byla pomoc i pro jiné psy v nouzi.

Bojovalo se ne o záchranu Rexovy nohy, ale o záchranu jeho života. Dostal se postupně ze všeho, naučil se chodit po třech a odešel do nového domova. Jsme rádi, že jsme s přispěním našich dárců pomohli zachránit a zpříjemnit život dalšímu pejskovi.

V lednu 2012 požádala majitelka Pepina, aby ho převzal fond do své péče. Pepinovi byly v té době dva roky a moc si toho v životě ani neužil ani se moc nenaučil. Pravděpodobně byl hodně sám, pozornosti a přízně měl minimum. Přesto byl velmi přátelský, zvídavý, veselý, a stál o lidskou společnost a pohlazení, což mu bylo vzácné. Většina situací pro něj byla nová, ale rychle se přizpůsoboval a doháněl všechno, co zameškal. Byli jsme rádi, že nám o něm jeho majitelka dala vědět, i když informace, že ovládá jen povely Nesmíš! a Do boudy! byla velmi smutná. Ale když už padne ze strany majitele rozhodnutí dát psa pryč, je lepší mu najít nový domov co nejdříve. Měli ještě fenu, kterou si zatím chtěli ponechat. Té hledal fond domov téměř o dva roky později ...

Pepina jsme přivezli v době, kdy se u nás léčila a čekala na nový domov také Majda (1) a tak měl společnost její i dalších zkušených vlkodavek v domácnosti. Rychle se přizpůsobil a po krátkém čase odešel do nového domova, kde před ním už s vlkodavem zkušenost měli. Rádi jsme Pepina viděli, když po čase přijel na návštěvu.

S Pepinem se bohužel museli majitelé v červenci 2018 rozloučit, ještě se s námi podělili o pár krásných fotek. Je to smutné, ale Pepin si užil šest a půl let krásného života.

V říjnu 2011 se do útulku dostali dva mladí vlkodavové, pejsek Mojito 2,5 rku a fenka Kentucky stará 3,5 roku. Oba měli dost pohnutý  život, ale přesto jsou příjemní a milí, o lidskou společnost velmi stojí a dovedou si jí užít.

Byli zvyklí být spolu, proto jsme jim hledali i našli domov také společně. Před časem prý byli vykoupeni z jedné množírny. Pak tedy měli svého pána, který je ale dal do úlku a pak k nám do péče fondu. Sice řekl, že je bude jezdit navštěvovat a hned jak si zajistí nové bydlení si pro ně přijede, ale už jsme o něm nikdy neslyšeli.

Oba psi byli hubení, trpěli záněty uší, oba byli přátelští. Kentucky byla podřízená a nedůvěřivá. Později odešli oba k společně k novému majiteli, Kentucky následně vykastrovaná a prožili spolu a s dalšími psy v novém domově hezký život.

V létě 2011 spolu dvouletý Barry a čtyřletá Mara přišli a po čase spolu také odešli do nového domova. Barry se dostal do záchytných kotců v Mohelnici. Majitel byl známý, ostatně Barry nebyl v záchytných kotcích poprvé. Tentokrát ale měštší úředníci přesvědčili majitele, aby se Barryho vzdal. Opravdu se o něj nestaral, Barry byl vyhublý, hladový a jak se později ukázalo u vážně nemocný. některé fotky ukazují v jakém prostředí Barry byl. Mara je údajně kříženka deerhounda a německého ovčáka, patřila stejnému majiteli. A tak se je podařilo oba získat z prostředí, kde se o ně špatně nebo vůbec nestarali. Na jejich záchraně a získání z nevhodných podmínek má velkou zásluhu paní referentka z městského úřadu. Zatím jsme se ještě nikdy nesetkali s tak citlivým a přitom realistickým jednáním.

Oba si zasloužili a nutně potřebovali správnou péči, vlastního majitele a každý den plnou misku. Oba byli velmi mírní, velmi přátelští a velmi hubení. U nás absolvovali jako každý pes odčervení, očkování, byli ošetřeni proti zevním parazitům a Barrymu jsme vyléčili zánět dásní. A samozřejmě jsme se pravidelným, dostatečným a kvalitním krmením snažili je oba dostat do správné kondice, než odejdou k novému majiteli. Jsme rádi, že mohli jít oba spolu a ještě navíc k člověku, který má pro vlkodavy pochopení, má cit a také zkušenost.

Většina psů, kteří k nám přijdou, má o krmení velký zájem a dohání, co jim chybělo. Barry ale byl opravdový extrém. Tak hladového psa s takovým strachem, aby nepřišel ani o drobeček, jsme snad ještě neviděli. Měl navíc neobvyklý handicap, měl porušený čich, snad proto, že přišel do kontaktu s nějakými chemikáliemi. Bohužel se u nového majitele krátce po převozu ukázal ještě další závažný problém, Barry měl epileptické záchvaty. I u nás byl tak trochu „mimo“, opravdový zájem měl především o krmení. Antiepileptika byla nasazena, ale bohužel po čase nezabírala a Mara, pro svého nového pána Maruna, zůstala u svého laskavého pána spolu s původním domácím vlkodavem.

Barry odešel doo vlkodavího nebe 28.12.2011

Amy jsme umísťovali k novému majiteli začátkem září 2011. Velmi rychle zvykla, s novým majitelem si hned výborně padli do noty. Užívala si procházek a občas i společnosti dalších dvou spřátelených vlkodavů.

Takže Amy je další pejsek, který se má dobře naším přispěním.

V lednu 2011 jsme přebírali od původní majitelky roční vlkodavku. Aife byla zdravá, bezproblémová a mazlivá, potřebovala „jen“ nový domov a někoho, kdo jí věnuje čas a komu bude dělat společnici. Odjela od nás s novými majiteli, kteří už předtím přijali z útulku křížence Jima, kterému jsme také pomáhali hledat nové majitele na stránkách fondu. Aife a Jim měli u svých páníčků hezký život, spoustu procházek a společných zážitků. Pravidelně jsme dostávali fotky a měli radost z toho, že se mají všichni dobře. Jak si hrají, chodí na procházky, jak pomáhají s prací na zahrádce a s ostatními zvířátky a jak si Jim s Aife vzájemně kradou aportky.

Bohužel, to v září 2017 skončilo a Jim zůstal se svými páníčky sám. Jak moc byla Aife milovaná říkají slova rozloučení: „Budeš nám tu chybět. Byla jsi nejen psem a věrným společníkem, ale hlavně členem naší rodiny, která nás vždy při příchodu domů radostně vítala s velkým úsměvem a otevřenou náručí se všema čtyřma tlapkama. S tvým odchodem odešel i kousek každého z nás ale na oplátku v našich srdcích navždy zůstane vzpomínka na tebe.
Děkujeme ti za každý den, který jsme mohli strávit společně. Tvůj páníček a panička“.

Koncem lednu 2012 se k nám dostala světle žíhaná, asi dvouletá fenka, která potřebovala nový domov a také získat trochu sebevědomí. Začali jsme jí říkat Majda. Po počáteční nedůvěře se chovala moc mile, byla hravá a přátelská i ke psům. Také byla Majda ze začátku trochu nemocná, zánět močového měchýře, ale léčba byla úspěšná.

Krátce za Majdou přišel ještě Pepin, pro kterého jsme také hledali nový domov a tak byli chvíli spolu. Později odešla Majda k novým majitelům, kteří měli zkušenost s předchozími vlkodavy a v současné době vlkodavího dorostence. Majda byla vykastrovaná a se svým vlkodavím kamarádem a svými lidmi tráví pěkný život.

V červnu 2011 se na nás obrátila majitelka Arwen, jestli bychom jí nenašli nový domov. Fenku si velmi přála, psala, že byla jejím splněným snem, ale ukázalo se, že je dcerka alergická a Arwen tedy mít nemůžou.

V té době byly Arwen 2 roky, děti měla ráda, majitelka psala, že je pořád hlídá a je s nimi ráda a je na ně opatrná. O to bylo loučení těžší. Ale rychle našla domov v rodině, která se už několikrát vlkodava ujala. S domácími psy i novými majiteli se sžila rychle.

V září požádali majitelé Orladna , abychom mu našli nový domov. Odjížděli do zahraničí a psa sebou nemohli vzít.  Orlandovi byly v té době dva roky, byl poslušný, nekonfliktní a zvyklý na malé psy a děti.  Rodina, ve které nový domov našel, měla tři děti a také již předchozí zkušenost s vlkodavem. Měl hezký život, bohužel ale krátký. Po dvou letech náhle uhynul, důvodem byl  prasklý mu nádor na játrech, který do té doby jeho zdravotní stav nijak nekomplikoval.

V červnu 2010 se na nás obrátil majitel pětiletého Kelta, že si ho nemohou nechat.

Kelt našel nový domov u majitele s dalším velkým psem, křížencem vlkodava Sandym. Psi spolu dobře vycházeli, měli spoustu prostoru a jejich majitel byl skoro pořád s nimi. Kelt prožil ještě dalších 2,5 pěkných let a jediným jeho problémem byl panický strach z bouřky. Měl později i další vlkodaví kamarády, kterých se jeho majitel ujal – Mojito a Kentucky

V listopadu 2010 jsme dostali zprávu: „Hledáme pomoc pro 9ti letou vlkodavku. Její majitelka je na pracovním pobytu v USA, vrací se v únoru 2011. Fenka byla na statku spolu s jejími dalšími zvířaty, staral se o ně její tatínek. Ten bohužel onemocněl a už se dál starat nemůže. Koně a ovce se rozdali a prodali, další dva pejsci mají také snad o střechu nad hlavou postaráno. Zbývá tato fenka, hodná, zvyklá na lidi, koně, psy. Je čistotná, ale žila venku, takže doma by se jí asi nelíbilo. Je to stará dáma a tak jí stačí malé proběhnutí a něco dobrého na zub. Majitelka by hradila náklady na krmení i veterinu. V únoru by si jí vzala zpět, ale pokud se nenajde nikdo, kdo by se jí dočasně ujal, tak bude pravděpodobně utracena....“

Rychle jsme se domluvili na převzetí feny Megi. Ve skutečnosti jí v té době bylo 10,5 roku. V jakém byla stavu a jak byla vyhublá je vidět na fotkách. Zůstala na statku bez dostatečné péče, bohužel jí nebylo i přes veškerou snahu vzhledem k věku a k jejímu zdravotnímu stavu pomoci. Bylo nám to moc líto, ale alespoň dožila v teple a se zájmem svého pečovatele, který shodou okolností před časem vykoupil ze špatných podmínek její matku. O tom, že Megi na péči majitelka nejen nepřispěla, ale ještě se cítila dotčená, ani psát netřeba.

V červnu 2010 se stala opravdu hrůzná věc. O život přišla otřesným způsobem chovatelka vlkodavů a barzojů, paní Blanka Blizmanová. Krátce po její smrti jsme byli požádáni o pomoc s vlkodavy, kteří po ní zůstali.

Samozřejmě jsme se snažili hned situaci řešit ve spolupráci s chovateli a majiteli barzojů. Bohužel, informace o psech nebyly nijak příznivé, někteří psi byli popisováni jako velmi bázliví nebo naopak agresivní. Jednali jsme s několika lidmi, kteří nabídli, že k sobě některé vlkodavy vezmou a za velký úspěch jsme považovali nabídku na péči o březí fenu a odchov jejích štěňat, s největší pravděpodobností kříženců vlkodava s barzojem. Organizovali jsme převoz psů a jejich umístění, v případě plachého vlkodava alespoň prozatímní než bude podle jeho chování možné vybrat a domluvit vhodného majitele.

Psa i březí fenky se ujala jiná chovatelka vlkodavů zejména proto, že se dověděla o přání paní Blizmanové, která na ní odkázala svého syna, kdyby se s ní někdy něco stalo. Jedna fenka - Dorotka, u které byla zjištěna epilepsie, šla k jiné chovatelce a fond vypomohl materiálně a finančně s krmením a platbou veterinární péče. O psy tedy bylo postaráno a to i o barzoje. Na paní Blizmanovou zůstala  vzpomínka a údiv, že je něco tak hrozného je možné.

Různí lidé nabízeli pomoc, solidarita byla velká. Vlkodavka porodila, odchováni byli tři pejskové, opravdu kříženci vlkodava a barzoje. Odešli k hodným lidem, jeden se později věnoval spolu s majitelkou canisterapii, s jiným, Aresem, se přijeli majitelé podívat i na akci fondu.

V lednu 2010 vyšel inzerát s neuvěřitelným textem. Majitelka se snažila tříletého Barnabáše prodat, protože doma zabírá moc místa! Upozorňovala potencionální zájemce, že si můžou přivydělat jeho nabízením ke krytí bezpapírových fenek. Za psa požadovala poměrně hodně peněz a asi proto se o něj nikdo nehlásil. Zkusili jsme zjistit více rovnou od majitelky, u které ale v té době už nebyl. Stejný den se dostal do útulku. Shodou okolností jen krátce před tím, než jsme volali. Další podrobnosti neznáme, ale do útulku psa přivezla městská policie, protože se volně a bez majitele pohyboval na veřejném prostranství. Důvodem nadbytečnosti Barnabáše byly neshody s druhým psem v domácnosti, jeho bratrem, které se zhoršovaly po té, co oba psi kryli. V den, kdy se majitelka rozhodla Barnabáše zbavit došlo mezi psy ke rvačce.

Občas míváme v „záloze“ někoho, kdo nabízí ujmout se vlkodava v nouzi a tak jsme hned mohli Barnabášovi domluvit nový domov. V útulku jsme se dověděli, že je Barnabáš vyhublý a není na tom psychicky dobře. Týden po prvotní informaci byl Barnabáš v náhradní rodině.

Nová majitelka měla se psy i s vlkodavem zkušenost a Barnabáš se rychle zabydlel. Chvíli trvalo, než se zlepšil zdravotně. Měl problémy, které bývají u těchto psů časté – zánět zvukovodu a zažívací potíže, nějaký čas bylo nutné dietní krmení. Ze začátku mu dělala společnici deerka Bibi, později zůstal Barny v rodině jako jediný pes.

V diskuzi na tehdejších stránkách nadačního fondu se v květnu 2010 objevil dotaz na život se psím epileptikem a vzápětí na to informace o prodeji mladé nemocné fenky. Je to smutné a někteří se snažili majitelku přesvědčit, že i s tak nemocným psem může být život hezký a především, že za to pejsek nemůže. Nemocný pes potřebuje zvýšenou péči a tak se kolega v rychlosti s majitelkou domluvil a Adélku vykoupil. Zařadila se výborně do sehrané smečky, užívala pravidelně léky a nějaký čas vedla spokojený život. Později ale záchvatů přibývalo a byli těžší. Adélka nemohla zůstávat bez dozoru a tak jsme jí převzali, až bohužel došlo na záchvat poslední. 30.4.2011 už muselo padnout rozhodnutí,  nemoc jí už znemožňovala alespoň trochu normální psí život a přinášela jen utrpení.

V červnu 2009 nabízel útulek  Jimlín křížence vlkodava. Jeli jsme se na něj podívat a i když pejsek s vlkodavem neměl nic společného, snažili jsme se pomoci. Převzali jsme pejska, kterému jsme začali říkat Bráška, do své péče a po pár dnech ho převezli do nového domova, kde měl za společnici dospělou vlkodavku. Bráškovi bylo potřeba nejprve vyléčit zažívací potíže, kterými trpívá poměrně dost psů s nedostatečnou nebo spíš žádnou péčí. Jedná se především o masivní začervení, ale nejen o něj. Bráška byl divoch a živel, ale přinášel do nového domova také spoustu dobré nálady. Navíc jsme při návštěvě útulku dohodli i následnou pomoc všem přítomným psům. V té době jich bylo v útulku 65. Zajistili jsme odčervení a ošetření proti blechám a klíšťatům nejen dodáním preparátů, ale také jsme se postarali přímo o aplikaci a přidali nějaké krmení. Vyslechli jsme si při té příležitosti nad některými pejsky jejich opravdu smutné a někdy neuvěřitelné osudy. Pomoc byla možná díky příspěvkům dárců, kterým nebyl a není osud opuštěných psů lhostejný.

V roce 2009 se na nás obrátila také majitelka dospělé vlkodavky Sáry. Hledala pro fenku nový domov, protože změny, které život přinesl, jí neumožňovaly se dál starat. Situaci Sáry se podařilo vyřešit rychle, zapadla mezi ostatní psy svých nových majitelů, zkušených vlkodavářů, kteří již předtím pomohli Šondovi, ale také Igorovi a dalším.

Na podzim 2009 se v pražském útulku objevil vlkodav. Nestává se to moc často, ale občas ano. Toto ale bylo štěně bez jakékoli identifikace (tetování, čip) a to je opravdu neobvyklé. Čekali bychom, že se po pejskovi bude někdo shánět, že se objeví inzeráty, dotaz na klubových, nadačních nebo jiných často navštěvovaných vlkodavích a nebo obecně psích stránkách...nic.

Pejsek měl přesto štěstí. Spolupráce a domluva s útulkem byla velmi dobrá, pracovala tam ošetřovatelka, která měla sama před časem vlkodava. Tak nejen dobře odhadla věk štěněte, ale také jsme se shodli na tom, že je potřeba pejskovi najít nového majitele, který tzv. ví do čeho jde a bude schopný i ochotný vlkodavovi poskytnout vše co potřebuje. Samozřejmě v případě, že se nepřihlásí původní majitel. Nepřihlásil...takže se štěně možná neztratilo, ale už svého majitele omrzelo, kdo ví. Jak to bylo doopravdy jsme se nikdy nedověděli.

Důležité je, že se pejsek po krátkém pobytu a karanténě v útulku dostal do nového domova a k novému vlkodavímu kamarádovi. Lojzík  byl jako štěně plný energie. Jako mladý měl i střet s divočákem, který se neobešel bez vážného zranění. S náklady na léčbu pomohl fond.

V pozdějším věku se přihlásily nějaké nemoci, ale jsme rádi, že si i tak Lojzík užil pěkný život a bylo o něj do konce postaráno.

V lednu 2009 se ozvala majitelka sedmiletého vlkodava Jury, kterého si prý z rodinných důvodů nemohla ponechat. Řekla nám o něm, že je milý, zvyklý na děti i společnost psů a celý život mu dělá společníka o několik let starší malý kříženec, pan Bolton.  A oba že jsou zdraví a nemůže si nechat ani jednoho. I když jsme se toho obávali, povedlo se najít společný domov oběma.

Jak se ukázalo, Jura na tom moc dobře zdravotně nebyl, ale dobrá péče a více pohybu v novém domově mu udělalo dobře. Hned na začátku jsme slíbili pomoc s financováním léčby a krmení a noví majitelé věděli, že se na fond mohou kdykoli obrátit. Nikdy této nabídky nevyužili a i když se během krátké doby zjistilo, že Jura má zdravotních problémů víc, péči o nemocného psa a jeho malého společníka zvládli po všech stránkách dobře a sami. Ani teď pomoc nepřijali a ještě naopak by rádi fondu přispěli. Když jsme domlouvali umístění obou psů, jejich původní majitelka, krom toho, že mluvila o Jurově dobrém zdravotním stavu, (upozornila nás pouze na Jurovi občasné pohybové potíže) sama nabídla a slíbila pro jejich nové majitele finanční pomoc na krmení a také na příp. zdravotní péčí, přestože to nepožadovali  ani my za nadační fond ani noví majitelé. Bohužel, po předání psů se už nikdy neozvala a na posílané informace a fotografie nijak nereagovala.

Jura žil s panem Boltnem v novém domově další rok a čtyři měsíce. K předchozím zdravotním potížím se přidaly problémy se srdíčkem a po čase bylo nutné nechat Juru odejít. Ani v ten okamžik nebyl Jura sám. Pan Bolton žil ještě několik let, dělal svým majitelům radost i starost, jak to takové psí osobnosti dovedou.

O Saly jsme se dozvěděli v dubnu 2008 od její majitelky, která hledala pro svojí   více než osm let starou fenku nový domov. Bylo jí líto, že nemůže Saly dál zajistit vhodné prostředí, protože se přestěhovala a nebylo by možné,  aby Saly byla denně dlouhé hodiny sama doma. Hledala pro ní někoho, kdo by se o ní postaral a u koho by se měla dobře. Na internetu našla kontakt na Nadační fond.

Na svůj věk byla Saly ve velmi dobré kondici, ale měla v poslední době opakovaně léčený zánět dělohy, takže bylo jasné, že v krátké době bude muset podstoupit kastraci. Ale vzhledem ke stabilizovanému stavu bylo možné počkat, až si Saly zvykne v novém domově. Později  bez problémů Saly plánovaný zákrok přečkala. V novém domově se Saly rychle sžila se třemi domácími vlkodavy, jezdila na výlety a nadační akce. V nové rodině oslavila 10. narozeniny veselá, v plné síle a spokojená. Bohužel, dva měsíce po té se projevilo bolestivé nevyléčitelné onemocnění.

Gaston neměl jednoduchý život. Nadační fond se o něm dověděl na jaře 2008. Nepodařilo se ale získat dostatek informací abychom se na něj mohli jet aspoň podívat a zkusili vymyslet jak mu život zpříjemnit. A tak žil Gaston další měsíce v nevyhovujících podmínkách,  s nevyhovující péčí. Pak byl alespoň na přechodnou dobu u velmi hodné vlkodavářky, majitelky nemocné Brii, na jejíž pomoci se fond také podílel. Nemohl ale zůstat trvale, v domácnosti byl i jiný pejsek, který Gastonovu přítomnost těžce nesl a Gaston nebyl zvyklý uvnitř v bytě. Zkoušeli jsme ho nabídnout potencionálním zájemcům, ale bohužel, nikdo z nich nechtěl šestiletého psa přijmout a někdo ani neodpověděl.

Ale přece jen se solidní zájemce našel. Do nového domova Gaston cestoval část cesty vlakem, s čímž pomohla jeho přechodná pečovatelka a pak na zadní sedačce přitisknutý k novému pánovi, kterého hned přijal za svého. V novém domově na něj čekala mladá, poněkud divoká vlkodaví kamarádka a celá rodina se třemi dětmi.

Gaston se trpělivě nechal ošetřovat při léčení různých neduhů, které si přinesl sebou – výrazné praskající otlaky, zánět spojivek a dásní. Pomaloučku se zakulacoval a dostával do dobré kondice. Ve svém novém domově prožil ještě další čtyři roky, dožil se bez měsíce 10 let. Do vlkodavího nebe odešel 1.2.2012

Majitelka se na nás obrátila v době, kdy její štěně začalo mít pohybové potíže. Postupně se fenka už nebyla schopná postavit a pohybovat. Následovala spousta náročných specializovaných vyšetření, spousta trápení, ale také snahy Briu zachránit a umožnit co nejlepší psí život. Na přechodnou dobu se to opravdu povedlo, ale bohužel, přidaly se další zdravotní problémy.

I Bria byl vlkodav, kterému fond finančně a přispěl na nákladná vyšetření a léčbu. Škoda, že si hezkého života se svojí paničkou užila jen krátce.

O Egonovi jsme se dověděli v září v roce 2008 a následně ho převzali s jeho bratrem Brokem. Provázel je velmi smutný příběh, ale jak to tak občas bývá, všechno bylo trochu jinak. Oba psi se dostali do dobrých podmínek a měli se dobře.

Egonovi pomohla ke skvělému novému domovu náhoda. V stejný den, kdy přišel, došel i mail, že uhynula fenka vlkodava  a její majitelé by rádi prázdné místo po ní zaplnili alespoň doma, když ne ve vzpomínkách. Ještě ten večer se přijeli podívat a Egon s nimi hned odjel. Vlastně šlo o vzájemné poskytnutí pomoci, pes i noví majitelé, pomoc a oporu. Společnici byla Egonovi kromě nových páníčků jezevčice Kecka, která se hned ujala jeho výchovy.

Dlouho jsme dostávali o Egonovi zprávy a fotky a těšili se z něj spolu s jeho majiteli. Hned na začátku, po prvních dnech společného soužití, nám nová majitelka napsala: „Egon je halama s duší kuřete a je to asi přesně to, co jsme teď potřebovali. Asi to opravdu bylo všechno osudové. ...je báječný, zabydlený a teď trénujeme procházky. Je úžasný mazel a my si ho vychutnáváme. Moc rád si mi lehá na klín a doslova si to užívá.“

Zájem o mazlení Egona nepřešel ani později, přestože „…na poslední prohlídce
mu doktor naměřil v kohoutku 92 cm. Takže statný chlapák. Myslíme si, že je u nás spokojený. Horké letní dny prožil převážně koupáním v řece, nebo válením v chladné
vodě horského potoka. Samozřejmě, nejraději jsou s Keckou v kuchyni, protože tam vždycky upadne nějaká ta dobrota. S Egonem prožíváme nádherný život .....“

Nádherný život si užíval i Egon, do svých osmi let. I když poslední čas už byl nemocný se srdíčkem.

Brok k nám přišel jako mladý se svým bratrem Egonem. Domov našel u zkušené vlkodavářky, jméno změnil na Brouček a dokonce se zapojil do práce městské policie. Pomáhal  šířit osvětu a ukazoval dětem, jak se správně chovat ke psům. Byl na spoustě zajímavých besed a na návštěvách v různých zařízeních v Chotěboři a okolí. Dokonce je i součástí loga pro prevenci městské policie v Chotěboři a jsou o něm zprávy na jejich stránkách. První byla tato http://mpchotebor.webnode.cz/news/akce-broucek-1/ ale najdete tam i spoustu dalších.

 Vyšel o něm i hezký článek v novinách, aniž by autor věděl, že se setkal právě s tím naším nadačním Broučkem http://magazin.e15.cz/clanek/regiony/broucek-848553

Prožil se svojí paničkou hezký život, bohužel se dožil jen necelých šesti let.

Bad byl nalezenec, který se dostal na obecní úřad jedné vesnice v severních Čechách. Protože byl podobný vlkodavovi, obrátili se na fond o pomoc. Snažili se dohledat původního majitele, ale to se nepovedlo. A tak později prostřednictvím fondu našel Bad nový domov, kde se měl dobře. Jediná potíž s ním byla, že vyžadoval neustálou společnost, jinak štěkal. Nechtěl už být nikdy sám.

Dva vlkodavové, matka a syn. Jejich majitelé se dostali do složité životní situace, když paní velmi vážně onemocněla. Psi ale zůstali doma a fond přispíval finančně i věcně na jejich péči.  Alda s Harykem zůstali doma i potom, když jejich panička zemřela. Pán se podle svých možností s naší pomocí postaral. Alda přečkala dokonce v 11,5 letech operaci torze žaludku a  dožila se neuvěřitelných 12 let a 8 měsíců. Její syn Harryk jí následoval za několik měsíců, dožil se deseti let. Alda byla jedním z nejdéle žijících vlkodavů u nás. Rodina se i přes velké osobní těžkosti o ně postarala, jak nejlépe jim to situace umožnila, přestože věděli, že oba psy v případě potřeby převezmeme a postaráme se o ně.

Původně chtěné štěně, na které se majitelé těšili a měli z něj radost. Po čase nastala změna v rodinné situaci, pes zůstal u jednoho z manželů. Času, který mu jeho majitel věnoval, pravděpodobně ubývalo a tím i péče a zájmu.

Fredy se za pomoci své chovatelky dostal do rodiny, kde měli s vlkodavy zkušenost. Před časem přišli o vlkodavku Jessiku, které také poskytli domov již jako dospělé a nechtěné. S léčbou trávicích potíží a kvalitní stravou na zlepšení kondice pomohl fond. Fredy byl v té době mladý,  ale hodně vyhublý a vystrašený. V krátké době se uzdravil a byl z něj pěkný, spokojený a milý pes, závislý na své paničce, které dělal radost do vysokého věku. Dožil se téměř jedenácti let.

Když už musí dojít k tomu, že pes nemůže být z jakéhokoliv důvodu u své původní rodiny, je dobře, že se hledá a také najde řešení co nejlepší pro psa. Je dobře a je správné, i když ne vždy samozřejmé, že i chovatelka hledala řešení.  Jsme rádi, že se na nás obrátila a že bylo možné hned psa umístit k novým majitelům.  A jsme také rádi, že díky přispěvatelům na konto Nadačního fondu Irský vlkodav jsme mohli  Fredymu částečně uhradit zvýšené výdaje spojené s léčbou, potřebnou prevencí a krmením alespoň po dobu, než bude v odpovídající kondici.

V dubnu 2007 jsme se dověděli, že v jednom útulku vlkodav. Ve špatné kondici, vyhublý a zanedbaný. Ale že o pejska už projevilo zájem několik lidí.

Pes byl bázlivý a bál se hlavně mužů. Útulku jsme zatím nabídli pomoc a zaslali finanční příspěvek, i když komunikace byla někdy složitá. Asi po měsíci pes stále nového majitele neměl. V útulku údajně prodělával léčbu, aby mohl být novým majitelům předán. Díky informaci na stránkách fondu si nakonec pejska odvezli jeho noví majitelé. Přestože byli informováni, že pes je zanedbaný, bylo to slabé slovo. Měl holá a mokvavá místa na kůži, boule po těle i na krku, byl vyhublý a měl problémy s močením. Ale nejsmutnější prý bylo se dívat do jeho očí bez jiskry. Noví majitelé nám napsali: „No a protože byl na to svoje trápení tak sám tak mu teď říkáme Sam. Zlobíme se a zároveň nemůžeme pochopit, jak to může někdo udělat.“

Po několika dnech jsme poznali Sama osobně, přijel se svými novými majiteli na návštěvu. Ke svým novým majitelům měl důvěru a ani na cizí nezanevřel. Nevíme, čím vším si Sam prošel. Postupně docházelo k léčení všech zdravotních problémů a zlepšování celkové kondice, asi měsíc trvalo než se uvolnil a přestal být ze všeho vyplašený. Sam už nebyl žádný mladík, ale ani stařík. Otázkou je, proč si musel tolik vytrpět a proč navíc musel být držen zbytečně dlouho v útulku bez poskytnutí odpovídající péče. Kromě léčby zdravotních problémů  „Sam potřeboval ujišťovat, že je doma, že ho máme rádi, že mu dáme najíst a takový ty děsně důležitý psí věci...“

A tak chceme při této příležitosti zdůraznit – ať se majitel a s ním jeho pes dostanou do jakýchkoliv potíží, není správné, ale ani nutné, odvézt nemocného psa někam daleko a tam ho ponechat jeho osudu. Tak tomu bylo pravděpodobně v případě Sama. Vždy se dá najít lepší řešení. Pes si zaslouží dostatečnou péči i když mu ji nechce a nebo nemůže zabezpečit jeho majitel. Sam přece dělal svým původním majitelům společníka 4 - 5 let... než se ho zbavili.

Jsem rádi, že pak už Sam žil a dožil už pěkný psí život v novém domově.

O umístění  Kačenky do jiného domova požádala její původní majitelka, protože se o ní již dál nemohla starat. Jednání bylo sice zdlouhavé, ale nakonec Kačenku přivezla k novým majitelům, kteří již dříve nabídli pomoc.

Věděli jsme že fenka měla zdravotní postižení trvalého charakteru a poruchu chování, o které jsme doufali, že půjde odstranit nebo alespoň zlepšit. V nové domácnosti na Kačenku kromě páníčků čekala i přibližně stejně stará další vlkodavka. Za krátko z nich byly výborné kamarádky.

Zatímco poruchu chování se v novém domově během krátké doby podařilo téměř odstranit, byl po pár dnech přivykání na nové prostředí odhalen nepochopitelný problém. Při vyčesávání nedostatečně udržované srsti se zjistilo, že má fenka pod řídkou srstí staré jizvy, většinou zcela zahojené. Zděšení majitelů nastalo, když se po uvolnění jednoho strupu na boku objevila hluboká píštěl po staré ráně, kterou ošetřující veterinární lékař označil jako bodnou. Bylo nutné chirurgické ošetření v narkóze a následná dlouhodobá antibiotická léčba. Jak k tomuto úrazu Kačenka přišla, se už asi nikdy nedovíme. Podstatné je, že veškerou léčbu přestála dobře, kvalita srsti i kůže se zlepšila a Kačenka dokonce prakticky přestala kulhat. Díky dárcům, kteří podle svých možností přispívají, bylo Kačence možné léčbu poskytnout a uhradit z prostředků nadačního fondu. Kačenka se v novém prostředí rychle zotavovala a stávala se z ní pěkná, silná a spokojená fenka. Spolu s novou vlkodaví partnerkou a novými majiteli si užívala spokojeného života, procházek po okolí, běhání po velké zahradě i polehávání v dosahu páníčků. Takže nakonec bylo opravdu všechno v pořádku.

Bohužel, toto netrvalo dlouho, u nových majitelů strávila Kačenka bez týdne pouhý jeden rok. K náhlému horečnatému onemocnění se přidala torze sleziny a ani včasný veterinární zásah Kačenku zachránil. Při probouzení z narkózy, jí selhalo srdíčko ….

Škoda, že si hezkého života užila tak krátce. Její druhá a poslední majitelka nám napsala .... „Možná proto, že vlkodaví život je tak choulostivý, snaží se ti pejsci tak intenzivně rozdávat radost.“

 

Judy byla u původní majitelky 1,5 roku. Bohužel se změnily rodinné poměry a „zkázu“ dokonala nemoc a hospitalizace majitelky, která nebyla schopná Judy zajistit ani základní životní potřeby a tak kontaktovala chovatelku, která okamžitě zajistila umístění v náhradním domově u majitelů sestřičky z vrhu. Judy potřebovala veterinární ošetření, očkování, odčervení, dobré krmení a s tím pomohl i nadační fond. Potřebovala ale také spoustu péče, lásky, času a trpělivosti. Zprvu neměla správné sociální návyky, nadměrně pila a pomočovala se v bytě, neznala denní a noční rytmus a strava se jí musela dělit na malé dávky, protože byla schopna zbaštit vše, na co přišla. S obrovskou vděčností však přijímala jakékoli dotyky, česání i mazlení. Přestože její váha byla pouhých 38 kg, díky vzorné péči nových páníčků se její zdravotní i psychický stav rychle zlepšoval. Po 3 měsících přibrala více než 10 kg, naučila se všemu, co má správně socializovaný pejsek umět (i ležení na kanapi:-), začala důvěřovat lidem a žila dál hezký psí život.

Jessica také vystřídala několik majitelů než se dostala těm posledním, kde strávila necelé dva roky. Ujali se jí, přestože věděli o předchozích zdravotních potížích. Fenka jim byla výbornou společnicí. Přidalo se ale chronické onemocnění srdce, které se dařilo nějaký čas kompenzovat. Fond s náklady na léčbu pomáhal. Následně se zdravotní situace zkomplikovala dilatací žaludku a Jessica musela být uspána. Její majitelé z toho byli velmi smutní a přestože na Jessiku moc vzpomínali, nabídli svůj domov dalšímu vlkodavovi, pokud to bude potřeba.

Albert měl podle našich informací do svých tří let několik různých majitelů. Ten poslední, vlastně předposlední, ho ve špatné kondici a se zdravotními problémy chtěl darovat. Když jsme se o Albertovi dověděli, už probíhalo jednání a nový majitel si ho opravdu převzal. Jaký byl Albertův předchozí život ukazovala rada, aby ho uvázal na řetěz, že je zvyklý ... V novém domově se Albert uzdravil a majitelé ho dali celkově do pořádku. Nadační fond přispěl do začátku na léčbu a kvalitní krmení. Albert ani po špatných zkušenostech neztratil k lidem důvěru a užil si pěkný život do sedmi let.

Fenka, která změnila dobré místo a majitele za jiné dobré a velmi rychle si zvykla na změnu domova. Bohužel, život někdy přináší takové okolnosti, kdy je správnější a zodpovědnější zajistit pejskovi nový domov, i když to bolí.
A tak se podařilo pomoci dobré věci. Najít Áje nový domov a ještě udělat jejím novým majitelům radost. Podle mailů, které psali byla radost opravdu veliká a i na fotkách je vidět, že se má Ája moc dobře.
Její nová panička nám po krátkém společném soužití napsala :

„Srdečně zdravím a posílám pozdrav od Áji. Je bezvadná, dnes mně málem kleplo, když s Jackem (kamarád border kolie) mordovali slepici. Slepice přežila. On je Jack pase a ona mu asi chtěla pomáhat. Ovšem nevhodně.“
A po čase: „Ája se má dobře, je zdravá, velice čilá, vůbec ne nedůvěřivá. To jí zcela přešlo, protože v naší rodině, kde je nás plno, zjistila, že by musela pořád se někde skrývat nebo uhýbat a tím pádem by přišla o plno zážitků a dobrot. Děti ji milují, ona je a zkrátka je to 100% člen rodiny. Až mi někdy přijde líto Jacka, protože ona si naprosto vydobyla první místo.“
Ája dělala společnost svojí majitelce ještě nějaký čas po tom, co paní zůstala sama. Občas jsme dostali fotky a zprávu, která byla vždycky moc hezká. Až na tu poslední. Ája se dožila 11 let a její panička nám napsala: „.... Je mi to moc líto, byla to moje ohromná společnice. Byla jsem ráda, že jste nám jí svěřili. Život jde dál. ....Přeji všem majitelům vlkodavů hodně radosti s těmito krásnými a charakterními psy."

Igor byl vlkodav, se kterým si jeho majitelé nevěděli rady. Obrátili se na nás s prosbou o pomoc při výchově, ale když se jim mělo narodit miminko, požádali, abychom mu radši našli nový domov. Igor prožil spokojený život, jezdil i na nadační setkání a dělal svému novému majiteli radost do více než devíti let.

V srpnu 2006 jsme dostali zprávu, že se našlo štěně vlkodava. Samozřejmě jsme se snažili pomoci, i když se zjistilo, jak je vidět na fotografiích, s vlkodavem mnoho společného Danty neměl a nemá. Ale hezký život si zasloužil. Nejprve bylo potřeba Dantyho vyléčit, měl vleklé zažívací potíže a k tomu snahu sežrat na co přišel, i to co k jídlu rozhodně nebylo. Pak bohužel prošel několika domácnostmi, dvakrát mu dělal společnost vlkodav a nyní již dlouhý čas dělá on společnost koním své majitelky a má se dobře. Už mu je přes 11 let.

Fond byl založen v červnu 2006 a Šonda byl prvním vlkodavem, kterému fond hned o měsíc později pomohl a přispěl na léčbu závažného dlouhodobého onemocnění. Jeho minulost byla nejasná, ale rozhodně ne hezká. Poznamenala ho na zdraví i na psychice. Některé strachy a obavy si nesl do konce života. Přidalo se onemocnění srdíčka a Šonda potřeboval brát pravidelně léky. Musel být pod pravidelnou veterinární kontrolou, ale život si užíval a péči měl výbornou. U nových majitelů prožil hezký zbytek života a dělal jim radost.

středa, 04 říjen 2017 21:09

5. Habísův střapec 2017

Poslední sobota v září patřila opět benefičnímu coursingovému závodu pořádanému v krásném prostředí v Radíči u Sedlčan. Přijelo opravdu hodně lidí se svými pejsky, někteří jen se podívat, někteří zkusit…
V tomto roce Nadační fond Irský vlkodav zahájil svojí činnost. První akce, na které byl představen byla Klubová výstava WDK.
středa, 13 září 2017 21:58

Větřkovice 2006

Prázdninové setkání Větřkovice - na téma pomoci psům a vlkodavům zvlášť byla uspořádána diskuze. Na místě řada účastníků přispěla nemalými finančními dary, celkem přibylo do pokladny fondu 6.320,- Kč.
středa, 13 září 2017 21:56

Vánoce 2007

V tomto roce proběho první předvánoční setkání příznivců irských vlkodavů. Pozváni jsme byli do pizzerie Il Poetto na kraji Prahy, majitelé jsou jak jinak, majitelé vlkodav.
středa, 13 září 2017 21:53

Memoriál Karla Grünwalda 2007

V říjnu jsme byli propagovat Nadační fond i na Memoriálu Karla Grünwalda v Kralupech nad Vlatavou, kde se mimo jiné soutěží v disciplínách věnovaných a přizpůsobených speciálně vlkodavům.
V říjnu jsme byli přítomni na podzimní klubové výstavě WDK v Hluboké nad Vltavou spojené s víkendovým setkáním příznivců irských vlkodavů.
V červnu jsme měli informační stánek na Klubové výstavě WDK. Do pokladny nadačního fondu po této akci přibylo 10.500,- Kč jako výtěžek prodeje materiálů s „vlkodaví tématikou“, který věnovala firma…
středa, 13 září 2017 21:46

Větřkovice 2007

Při prázdninovém setkání přátel irských vlkodavů byla pokladna nadačního fondu obohacena téměř o 10.000,- Kč.
středa, 13 září 2017 21:42

Vánoce - Kladno 2008

Předvánoční setkání proběhlo tentokrát na Kladně a i přes značnou a nezvyklou nepřízeň počasí se sešlo příznivců irských vlkodavů opravdu hodně.
středa, 13 září 2017 21:39

Mácháč - podzim 2008

Víkendové setkání Mácháč 08 jsme si užili při různých procházkách, soutěžích a dokonce i zkušebním coursingu. Na účet nadačního fondu přibylo téměř 10.000,- Kč.
středa, 13 září 2017 21:37

Prázdninové setkání v Bedřichově 2008

Prázdninové setkání příznivců irských vlkodavů bylo v tomto roce v kempu v Bedřichově. Kromě hezky prožitého týdne byl přínos do nadačního fondu z různých aktivit i jednotilvých darů téměř 24.000,-…
středa, 13 září 2017 21:34

KV WDK - jaro 2008

Klubová výstava WDK v Náměšti nad Oslavou se stala již tzradiční příležitostí představit případně připopmenout aktivity, záměry a možnosti NF Irský vlkodav.
středa, 13 září 2017 21:30

Vánoce 2009

Předvánoční setkání proběhlo tetokrát za téměř jarního počasí v příjemné restauraci v Horních Pasekách. Kromě ryze vlkodaví „tomboly“ nechybělo ani představení vlkodavího kalendáře na rok 2010.
středa, 13 září 2017 21:28

Rokle 2009

Prázdninové setkání příznivců vlkodavů bylo v kempu v Rokli u Kadaně se vydařilo. Svědčí nejen fotografie, ale i příspěvek do nadačního fondu přesahující 8.500,- Kč.
středa, 13 září 2017 21:26

Mácháč - jaro 2009

V květnu proběhlo víkendové setkání opět na Mácháči. Zajímavé i milé bylo, že se mimo jiné sešlo hned několik psů, kteří mají nový domov prostřednictvím právě Nadačního fondu irský vlkodav.
středa, 13 září 2017 21:23

Procházka v Lednici 2009

1.5.2009 jsme se sešli za skvělého počasí před polednem v Lednici. Vycházku 11-ti dospěláků, 2dětí, 9-ti vlkodavů a 1 labradora jsme začali chutným obědem na terásce malebné hospůdky.
středa, 13 září 2017 21:21

Útulek Jimlín

Podpora psů v útulku Jimlín - Kříženec z útulku v Jimlíně u Loun našel nový domov u Dáši Holkové a jeho špatný zdravotní stav a opravdu silné začervení přivedlo Dášu…
středa, 13 září 2017 21:17

Předvánoční procházka - Kounov 2010

Tak jako každý rok jsme se sešli abychom se potkali s milými lidmi a jejich psy...nebo obráceně? Tentokrát jsme se rozhodli věnovat víc času procházce a opravdu jsme si jí…
středa, 13 září 2017 21:15

Procházka v pražské zoo s IW 2010

23.října 2010 jsme se domluvili na společnou procházku do pražské zoologické zahrady, která se vyvedla opravdu se vším všudy, včetně počasí.
středa, 13 září 2017 21:11

Klubová výstava WDK na Konopišti 2010

18.9.2010 - jsme byli připomenout Nadační fond na Klubové výstavě WDK na Konopišti a představili jsme nové suvenýry s vlkodaví tématikou. Jejich prodejem přibylo do fondu 6160,- Kč.
Letní setkání je bohužel už za námi a tak trochu zavzpomínejme a povyprávějme těm, kteří s námi nebyli. Nejvýmluvnější budou fotografie, kterých je letos opravdu spousta.
středa, 13 září 2017 21:01

Mácháč - letní setkání (před...) 2010

Bezprostředně se přiblížila doba letního setkání s irskými vlkodavy. Snad proto, že nese již tradičně název Irskému vše irské, obrátili se na nás z ABNsI, Asociace bytostí nadpřirozených, sekce Irsko.
středa, 13 září 2017 20:57

Mácháč - víkend 2010

Počasí vyšlo až neuvěřitelně. Pršet přestalo v pátek odpoledne a déšť chytil většinu z nás zase až cestou domů. Víkend jsme si užili v klidu. Poseděli jsme, popovídali, prošli se…
Obecně vzato, bouda pro psa by měla odpovídat jeho velikosti, neměla by být ani velká ani malá. Měla by mít předsíňku, aby lože, kde bude pes spát, bylo chráněno.
Může, ale musí mít možnost úkrytu před deštěm, sněhem a větrem. Měl by mít k dispozici podlážku na ležení venku a teplé izolované lože v boudě.
Ano, vlkodav a malé dítě jdou dohromady, dokonce velmi dobře. O žádném problému jsem nikdy neslyšela. Opatrnost je samozřejmě na místě, ale to u všech psů. Zejména štěně je potřeba…
Neřekla bych ani, že je obecně velký rozdíl mezi psy a fenami, moje zkušenost je, že psi jsou takoví "mamlasi" a feny, jak už to bývá:)) jsou samostatnější, ale stejně…
Jednoduše řečeno – na chovatele :))Protože solidní chovatel vám o svém odchovu a o svých psech všechno poví a bude se také ptát vás. Ale abychom byli přece jen konkrétnější.…
Obecně lze říct, že vlkodavi nejsou zrovna vyhlášení hlídači: Rozhodně není vhodné si toto plemeno pořizovat jako pracovního psa na hlídání nějakého objektu a tím méně pro služby hlídací agentury,…
Ne vždy můžeme zvážit a mít vliv na příchod nového člena rodiny. V případě, že novým členem rodiny bude pejsek, je to možné......zvažujte tedy, prosím, všechna pro a proti.
To vyjádřili velmi dobře holandští chovatelé irských vlkodavů a překlad pro nás pořídila Martina:Víte to jistě! Chcete irského vlkodava!Jste si opravdu jistí,že mu máte co nabídnout? Dostatek místa ve svém…
Na hřbitově sv. Marka v Dursley, hrabství Gloucestershire, je jeho neudržovaný hrob a zmizel i kříž, který ho zdobil. Na místě, kde stál domov kapitána Grahama a jeho psů po…
Díky své dceři, která vlkodavy má, jsem měl možnost tyto krásné a nesmírně hodné psy dokonale poznat.Jsou to skvělí a citliví kamarádi, ale také vím, že soužití s nimi stojí…
Po třech a půl letech máme nové internetové stránky. Nezdá se nám potřebné umísťovat všechny zprávičky z těch původních, takže alespoň některé a krátce.
Jestlipak víte proč je vlkodav takový hodný pes?On byl tedy hodný vždycky, ale přece jen..... míval spoustu povinností, starostí nad hlavu. Bylo potřeba dát vždycky dohromady síly a vyhánět a…
pátek, 08 září 2017 21:32

Předvánoční procházka - Nouzov 2011

Minulý rok se kromě příjemného předvánočního posezení líbila procházka se psy, a proto jsme jí naplánovali i na letošní rok.
pátek, 08 září 2017 21:28

Letní setkání v Oseku u Duchcova 2011

Letošní letní setkání Nadačního fondu Irský vlkodav probíhalo tak jako na jaře v kempu v Oseku u Duchcova.
pátek, 08 září 2017 21:24

Jarní setkání v Oseku u Duchcova 2011

Irskému vše irské - Jarní setkání v kempu Osek u Duchcova při příležitosti 5. výročí založení NF IV.
pátek, 08 září 2017 21:21

Procházka údolím Kocáby 2011

Karel a Zdenka Frankovi – Franci – pozvali 2.4.2011 příznivce vlkodavů a Nadačního fondu IW na první aprílovou procházku údolím Kocáby. Rádi by tak založili tradici na další roky.
pátek, 08 září 2017 21:18

Procházka v Zoo Dvůr Králové 2011

Procházka na podzim po pražské zoologické zahradě se všem moc líbila a tak jsme tentokrát vyrazili do ZOO Dvůr Králové. Vyšlo dobře všechno včetně počasí.
Tak letos byla restaurace zase větší...a stejně to bylo skoro málo. Na procházku přijelo zhruba tolik lidí a pejsků jako minulý rok. Napočítali jsme 91 lidí, 47 vlkodavů a 6…
Letos v létě jsme se sešli v kempu Veselý Habr na Rokycansku. Počet účastníků byl opravdu rekordní, celkem se přijelo podívat 118 lidí, i když někteří třeba na odpoledne nebo…
Na sobotu 4.8.2012 se domluvilo několik příznivců štěňat Beránků z Beranova uspořádat společnou procházku a tak Andrea Kasiková vše zorganizovala, pozvala zájemce a zajistila posezení po procházce.
čtvrtek, 07 září 2017 23:11

Irskému vše irské – jarní setkání 2012

Na začátku června jsme si s vlkodavy užili prodloužený víkend, stejně jako minulý rok v Oseku u Duchcova. Počasí nám tentokrát moc nepřálo, často pršelo, ale v sobotu, kdy se…