Samozřejmě můžete žít bez psa, ale nestojí to za to...

Na začátku roku 2018 jsme byli majitelkou požádání o převzetí a péči o téměř 9 let starého vlkodava. Sama měla psa dva roky a převzala ho z podmínek, které nejspíš nebyly…
V říjnu 2017 jsme přijali sedmiletého vlkodava  Kida. Dověděli jsme se o něm, když se jako ztracený a dostal  do útulku. Jak se ukázalo, již podruhé.
pondělí, 27 listopad 2017 22:11

Předvánoční procházka 2017

25. listopadu jsme se sešli na poslední letošní nadační akci v Praze v Prokopském údolí.
Kalendáře – Calendars 2018
V srpnu 2017 nás požádala majitelka o převzetí 2,5 roku starého vlkodava. Robin je zdravý, milý a přátelský, ale bez zkušeností a divoký. Majitelka na něj neměla čas a později ani…
V červenci 2017 jsme převzali čtyřletého přátelského psa irského vlkodava. O lidskou společnost stál opravdu hodně a pro svojí veselou povahu dostal jméno Kašpar. V době převzetí byl ve velmi špatné kondici.…

Nadační fond převzal do své péče šestiletou vlkodavku Betty. Vzhledem k tomu, že její případ nebyl jednoduchý, nehledali jsme pro ní nový domov, ale postarali jsme se o ní po dobu, kdy to bylo potřeba. V době, kdy jsme Betty přijali, měla průjem, který pravděpodobně podpořil i stress z odchytu a přesunu. Zabezpečili jsme jí vším potřebným včetně veterinární péče. Betty byla příjemná fenka, milá a byla ráda i ve společnosti dvou psů, kam jsme jí zařadili.  Po několika týdnech jsme Betty vrátili odchytové službě, odkud jsme jí přijali a doufáme, že se má dobře a je o ní postaráno.

V listopadu 2016 se na fond obrátila majitelka s prosbou o umístění jejího 3,5 roku starého vlkodava do nového domova. Změnila se jí životní situace a nemá možnost se o psa odpovídajícím způsobem starat. Ross žil v bytě, chodil na krátké procházky a byl hodně času sám a majitelka si pro něj přála lepší život. Řešení situace sice nespěchalo, ale také nebylo proč ho odkládat, takže jsme Rosse převzali do péče fondu. Byl to veselý, přátelský a společenský pes. Domov našel v rodině a dospělou kastrovanou vlkodavkou. Byla už v té době nemocná a tak Ross bohužel zůstal po krátkém čase sám. O to víc si užívá člověčí společnosti. Jezdí na nadační akce, je pořád veselý, hravý a má výjimečně rád vodu a to každou, tedy i louže ;). Vede hezký spokojený život a o to šlo.

V lednu 2016 nás požádala majitelka o umístění 5,5 roku staré vlkodavky do nového domova. Předcházelo tomu dlouhé rozhodování, Majda byla hodná, bezproblémová, ale bývala často a dlouho sama doma a majitelka by si pro ní přála lepší život, majitele, který by mohl Majdě věnovat víc času. Přijali jsme Majdu do péče fondu, kde si užila společnosti místních pejsků, pohrála i poležela a následně, po seznámení, odešla k rodině, kde už byla nadační Anežka. A tak měla o lidskou a psí společnost postaráno nepřetržitě. Jezdila na výlety, chodila na procházky a také na nadační akce. Vždy jsme jí rádi viděli a tak rozloučení s ní po roce a půl bylo pro všechny smutné.

V dubnu 2016 se na nás obrátili o pomoc s umístěním pětiletého vlkodava. Majitel odešel pracovat do zahraničí a na pejska nebyl čas. Býval na zahradě většinu času sám. Dověděli jsme se o něm ještě, že je lovec. To mu ztěžovalo možnost umístění do nového domova, i když zájemci byli, bohužel většina už měla malého pejska a nebo nevhodné podmínky. K lidem byl od začátku Teddy přátelský, o malé děti měl vysloveně zájem a s vlkodavkama, které si ho vzaly „na starost“, vyšel od začátku velmi dobře. Učil se co se smí a co se nesmí, ověřil si, že je možné běhat a hrát si, ale s malými psy to bylo opravdu nebezpečné. Teddu jsme vykastrovali a už zůstal s vlkodavími kamarádkami. Na oplátku je naučil stíhat za plotem cyklisty a větší auta. A taky Teddy spolehlivě hlídá. Na většině fotek se tváří zamračeně, ale Teddy je veselý a přátelský pes, jenom je někdy rozpačitý a neví jak se v nové situaci chovat.

Šesté narozeniny oslavil s návštěvou, která mu přinesla krabici piškotů. Rozdělil se s kamarády a všichni si to užili. Má sklony k tloustnutí a tak se to s těmi piškoty nesmí přehánět moc často.

Tedy byl zdravý pes, měl zažívací potíže, které se při pravidelné stravě upravily. Bohužel po čase se ale začal zadýchávat a ukázalo se, že má nemocné srdíčko, u vlkodavů častý problém. Jeho stav se podařilo upravit léky, které musí pravidelně brát, ale jinak vede normální spokojený život a doufáme, že to tak bude ještě hodně dlouho.

Na začátku roku 2016 se na nás obrátila chovatelka a požádala o pomoc s umístěním svého navráceného odchovu, ani ne dvouleté fenky, která už předtím byla na dvou místech.  Rozince jsme domluvili nový domov, byla k lidem i ke svým psím společnicím přátelská (vlkodavka a malá kříženka), ale problém byly kočky a domácí zvířata a to i u sousedů, protože přeskakovala plot, přestože se zdál dostatečně vysoký. Noví majitelé se snažili tento problém nějaký čas řešit, ale pak jsme se shodli, že bude lepší, když půjde Rozinka jinam. Zájem o ní byl, ale nikdo neměl dostatečně vhodné prostředí.

K lidem byla Rozinka ze začátku nedůvěřivá nebo nevšímavá, po tom, čím si za svůj krátký život prošla, nebylo divu. Ke psům s přátelskými projevy ale byla přátelská a tak našla trvalý domov se dvěma vlkodavy, dospělou fenou a psem, kteří jí přijali mezi sebe. Chodí na procházky a občas se účastní i nějaké nadační akce. Má se dobře a podstatné je, že už má své trvalé doma.

V říjnu 2015 zavolal majitel čtyřletého vlkodava, kterého se prý sám před časem ujal, ale nyní na něj nemá čas. Zorro byl mohutný pes se zanedbanou srstí, zánětem dásní a dávno propadlým očkováním, ale byl přátelský a milý. Převzali jsme ho do péče fondu, kde podstoupil potřebnou léčbu a užíval si společnosti lidské i psí a ostatních zvířat. Následně našel trvalý domov v rodině, kde byli ještě dva jiní psi, se kterými dobře vycházel. Měl spokojený život, ale bohužel pouze rok a půl, kdy ho zradilo srdíčko. I tak jsme měli radost, že mohl být tam, kde se mu věnovali a měli ho rádi.

V červnu 2015 jsme hledali domov pro mladého vlkodava. Wardy byl zdravý, veselý pejsek, ale majitelka na něj neměla čas. Sama se ho před časem ujala, když ho původní majitelé “dávali pryč”. Byl zvyklý na psí společnost, zdravý a samozřejmě divoký jako každý pes, kterému je něco málo přes rok. Lidi má rád.

Wardyho převzali majitelé, kteří už dříve nabídli domov vlkodavovi v nouzi a přijeli se s ním podívat i na nějaké nadační akce.

V dubnu 2015 požádala o pomoc s umístěním ročního vlkodava, kterého již majitelé nechtěli, protože jim dělal problémy. Poškodil zahradní nábytek a auto a prostě byl nevychovaný a už si ho nechat nemůžou ...

Pejska bylo možné umístit velmi rychle a ještě tím udělat radost v rodině, kde nedávno přišli o vlkodava, také před časem adoptovaného.

Alex byl ze začátku velmi bázlivý. Místo výchovy se mu dostávalo trestů. Bál se ruky, nechtěl jít do zahrady, do domu, strach měl především z mužů, naříkal při snaze ho odvést za obojek a přišel se zažívacími potížemi. S trpělivostí a citem poznal, že se dá žít i jinak, pomohla mu s tím domácí fenka. Ale na lepší se rychle zvyká a to platilo i v jeho případě.

V lednu 2015 požádala majitelka o pomoc a umístění své čtyřleté vlkodavky do nového domova. Dostala se do nepříjemné životní situace a nemohla se o své psy dále starat.

Dorotku jsme převzali do péče fondu, byla přátelská, mírná a milá. Potřebovala zlepšit kondici, ale zdravotní problémy neměla. Žila původně s malými psy, o jejichž společnost moc nestála a majitelka mezi malé psy nedoporučovala.

Nyní vede Dorotka spokojený život ve společnosti dalších dvou vlkodavů a samozřejmě svojí nové paničky.

Původní majitelka se dostala do složité životní situace, pejsek byl hodně sám a to není pro žádného dobře, pro mladého obzvlášť. Když jsme Pata převzali, bylo mu něco málo přes 1,5 roku. Byl hodný, snášenlivý a poměrně klidný a choval se tak později i v novém domově, ke kterému mu pomohl Wardy, kterému jsme hledali domov před krátkým časem a nabídlo se hodně zájemců.

Pata se ujali zkušení vlkodaváři, je jediným psem v rodině a tak si nyní lidské společnosti užívá. jeho nová panička nám o něm napsala, že je opravdu zlatý, zvyká si a stává se strážcem celého domu i zahrady.

V březnu 2015 jsme se dověděli o Bronsonovi, mladém, ale dlouhodobě nemocném vlkodavovi. Prodělal všechna možná vyšetření, léčení.... vše bylo velmi nákladné a táhlo se měsíce. Když čekala Bronsona operace, byla na tom majitelka už tak, že uhrazení zákroku bylo nad její možnosti. I na takové případy je zde fond. Po domluvě s majitelkou a příslušným veterinárním pracovištěm jsme uhradili operaci i následné doléčení. Měli jsme tedy velkou radost, když se k nám Bronson s paničkou opět přidali na jedné nadační procházce.

Bronsonova majitelka za pomoc velmi děkovala, přestože dík patří především přispěvatelům fondu. Napsala, že to považuje za druhou šanci na život. Bohužel Bronson si přes veškerou péči dlouhý život neužil. Dlouhodobé onemocnění, i když následně vyléčené, poznamenalo pravděpodobně celkový zdravotní stav a jeho život ukončilo v mladém věku.

V červnu 2015 jsme převzali psa, necelých 5 let, který měl původně mít výstavní a chovatelskou kariéru. Ve skutečnosti neměl ani dobré podmínky ani dobré zacházení, přesto ho chtěla majitelka prodat. Jednání o předání bylo zdlouhavé, ale s pomocí ochotných spolupracovníků úspěšné. I když Johna provázela pověst nespolehlivého zlého psa, choval se k nám všem hned přátelsky. Nebyl nejistý, ochotně cestoval autem, nechal se hladit, bral si z ruky... a užíval si společnost i volnost.  Po krátké aklimatizaci jsme našli Johnovi domov. Měl vlkodaví společnost, chodil na procházky, ale dlouho si toho neužil. Začal kulhat a diagnóza byla smutná, u vlkodavů častá - osteosarkom. Přivezli jsme Johna zpět, ale jeho stav byl bohužel už takový, že ho jeho pečovatelka mohla jen doprovodit na poslední cestě.

V červnu 2015 jsme přijali desetiletou fenku. Majitelka se jí zbavila s tím, že je nemocná... Byla nejistá, nevěděla, jestli si může troufnout přijít k člověku blíž. Nebyla hubená, ale bylo vidět, že měla nedostatek pohybu. Neznala krmení z misky, nevěděla, že to co dostala je opravdu její a to dvakrát denně. Ale rychle pochopila a byla moc milá. Užívala si každý den, byla mazlivá, najednou zjistila, že lidská společnost může být příjemná a spát se dá i v posteli. Velmi si oblíbila svůj pelíšek, pravděpodobně první v životě. Chodila na procházky, hlídala si svoje opatrovatele a účastnila se i nadačního setkání. Užila si ještě rok ve společnosti vlkodavího kamaráda v pohodlí alespoň ke konci života.

Koncem roku 2014 se na nás obrátil chovatel štěněte, které se mu vrátilo. On že si ho nechat nemůže, prodat se nedá... je hluché. Tak jestli bychom se nepostarali. Že to nespěchá, že má pro štěně volný kotec, ale aby se nedostala do špatných rukou ... A tak jsme si přivezli tříměsíční Adinku.

Adinka opravdu neslyšela vůbec, ale jinak byla milé štěně. Na vizuální podněty a na chování jiných psů i lidí reagovala velmi dobře. Nebyla bázlivá, nebyla nejistá, ale bylo potřeba vybrat majitele, který bude trpělivý, důsledný, naučí jí „znakovou“ řeč a nejlépe bude mít pejska, který mu s tím pomůže. Adinka se orientuje zrakem a čichem a samozřejmě kontaktem. Poslední dny byla zvyklá být venku v kotci se slyšící sestřičkou, ale u nás byla doma a tak bylo nutné natrénovat hygienické návyky. Výchova každého štěněte dá práci, u neslyšícího to platí dvojnásob. Ale jde to a Adinka vede naprosto normální, hezký psí život. Domov našla u trpělivého majitele, který už vlkodavy měl a spolu s Adinkou má takřka stejně starého pejska. Chodí pravidelně na procházky tak jako jiní pejskové, tam kde to je možné běhá navolno a drží se svého psího společníka a ostatních vlkodavích kamarádů.

Na začátku listopadu 2014 jsme přivezli 11 týdnů staré štěně vlkodava, které vážilo 4,1kg!! tedy tolik, kolik mívají štěňata ve 4 týdnech. Byla nedostatečně živená, droboučká a hubená a měla i hnisavou ránu na noze a také na krku, prošlapy zadních nohou, záněty obou uší a výrazný podkus. Odkud Minnie pocházela a jaká byla péče svědčilo i to, že její maminka byla nakrytá v jednom roce věku.

O Minnii jsme se postarali, vyléčili co bylo potřeba a ona doháněla co jí na začátku života nebylo přáno. Po týdnu už vážila 7, 3 kg. Zadní nohy se začaly osvalovat a zlepšil se i pohyb. Minnie byla veselé štěňátko, hrála si s hračkami i psími kamarády. Dohlížela na ní i starší  zkušená fena.

Hodně lidí se zajímalo jak Minnie prospívá a jak se má a dokonce jí poslal dárek malý Tomáš, který sledoval její osud prostřednictvím internetu.

O případu Minnie a její maminky jsme informovali i veterinární správu, která ovšem shledala, že je vše v pořádku.

Domov Minnii nabídlo několik lidí, vybrali jsme pro ní domov u vlkodaváře, který v té době o jednoho pejska přišel a druhý zůstal sám. Jezdili jí spolu navštěvovat a když už byla skoro v pořádku, odvezli si jí domů. Minnie byla hodně bázlivá a nedůvěřivá a trvalo dlouho, než se postupně nedůvěry k lidem zbavila. Vídáme jí někdy na nadačních akcích a pravidelně sledujeme fotky ze spousty procházek a výletů.

V srpnu 2014 se ozvala dobrovolnice z jednoho útulku, že tam mají vlkodava, spíš křížence, který údajně poranil někoho v rodině. Než jsme se s majitelkou útulku domluvili, předala psa někomu jinému.

Po dvou měsících jsme byli upozornění na psa, který vypadal podobně a byl nalezen někde jinde a přechodně se o něj postarali z místního obecního úřadu. Mluvili o něm jako přátelském milém psovi. Podařilo se vypátrat posledního majitele, kterému prý utekl a který sliboval, že si psa vyzvedne, ale nevyzvedl a přestal komunikovat. Takže jsme psa vyzvedli, postarali se o něj a našli mu po čase nový domov a nové majitele.  Bohužel s Murphym opravdu nebylo jednoduché pořízení. Byl milý, přátelský, poslušný, ale když byl bez dozoru, dovedl se také dostat takřka přes jakýkoli plot a ani kastrace ho nezklidnila. A tak musel ještě jednou změnit majitele, kde už byl opravdu dobře zabezpečený pozemek, tak, že se nemohl zaběhnout.

Žofka měla do dobrého domova opravdu strastiplnou a spletitou cestu. Poprvé jsme se o ní dověděli na začátku roku 2014, když byla jako velmi mladá uvázaná na řetězu. Jaký měla předurčený osud se můžeme dohadovat, ale naštěstí ji ale jedna paní vykoupila a vzala k sobě. Žofka na fotkách velmi vzdáleně měla některé rysy vlkodava a tak se na nás paní obrátila, pomohli jsme s upozorněním FB a tedy hledáním nového, trvalého majitele. Ozvali se lidé, kteří měli dospělou kříženku vlkodava, tedy zkušenosti i podmínky a podle toho, že si pro Žofku jeli stovky kilometrů, dalo by se usuzovat, že i opravdový zájem. Dostávali jsme fotky a zprávy jak se má Žofka dobře, jak si s domácí fenkou hezky hrají.

Pokud si někdo bere psa z fondu a to i jeho prostřednictvím, nabízíme, že pomůžeme v případě jakýchkoli potíží. A předpokládáme, že toho majitel využije a situaci budeme řešit společně ve prospěch psa.

Jaké bylo naše překvapení, když se objevil inzerát, že je na prodej velmi podobná fena. Už samotný inzerát byl...no posuďte sami: „prodam vlkodava stene fenu jmenem sofi je velice hrava k detem privetiva prodam lidem kteri se opravdu o ni postaraji je očkovana odčervena o.prukaz dam k tomu kdyz si ji koupite jeste dnes nebo na vikend sleva je o 500 kč min”

Podoba, jméno, lokalita ... nevypadalo to na náhodu, ale přesto se nechtělo věřit. U inzerátu fotka, kde byla Sofie opět uvázaná v podobném prostředí, z jakého se před časem dostala. Předchozí majitelé jí prodali aniž by dali vědět, aniž by se zajímali, co s ní bude dál.

Jak se bude jejich kamarádka mít považovali evidentně za nedůležité. A tak skončila opět na řetězu.

A tak jsme Sofii – Žofku zaplatili a odvezli.Není to správné, ale někdy bohužel jediné možné řešení. Pokud jde o psa. Samozřejmě bylo nutné vykoupání, odblešení.

Žofka byla veselá milá fenka, která o lidskou společnost velmi stála. Potřebovala spoustu přízně, ale i důslednosti. To bohužel ne každý dovede. Mít rád opravdu nestačí. A tak si Žofka prošla ještě jedním několikadenním pobytem, kde toto vypadalo nadějně, ale opět nevyšlo. Pak už se ozval budoucí  majitel, který měl nejen zkušenosti, ale i trpělivost, pochopení a prostě když přijal Žofku za svou, bylo to se vším všudy. Krom svého páníčka Žofka získala jako společníky nejen dva starší pejsky, ale také kočky a další zvířata a krásné prostředí, kde si to opravdu užívá. Zprávy z jejího domova jsou od srpna 2014 humorné a Žofčino zlobení popisováno s láskou.

Hned v srpnu jsme pár dní po předání dostali zprávu: “...všechno je v pořádku, Žofka si zvyká, chvíli běhala kolem a větřila s nosem nahoru. Se psy je úplně v pohodě, docela mě překvapilo, jak ji rychle akceptovali. Teď  se ode mě nehne.... Takže: jestli byste si ji chtěli odvézt, budeme se zuřivě bránit!”
A později, když škodila a my měli za ní špatný svědomí, Žofčin páníček to uzavřel “až budu chtít nějakýho psa, kterej nic neudělá, pořídím si vycpanýho.”
“Když na ni večer mluvím mám dojem, že dělá pokroky, že to tady nebere jen jako hodně dobrý místo k přebejvání, ale jako domov. Je teda celkově skvělá a jsem (přes všechny útrapy a škody) moc rád, že je tady a ne někde ... Docela pěkně si hraje s kocourama, prohání je, oni ji zase přepadají ze zálohy a tak je tu dost zábavy. Je fakt chytrá a když jsem důslednej, tak se učí rychle...když na ni hudruju, co to zase vyvedla, sedne si jako hromádka neštěstí a tváří se jako opičí sirotek. Takže mně to hudrování nikdy dlouho nevydrží.”
K prvnímu novoročnímu přání jsme dostali i takovéto speciální poděkování: „Takže ještě jednou a moc děkuju za to nadělení; myslím, že už zapomněla na všechno to špatné, s čím se musela potkat, a že je tu opravdu ráda a nejspíš i šťastná.“

A podle občasných zpráv je tomu tak i nadále a byli bychom rádi, kdyby se tak měli všichni pejskové, nejen ti nadační.

Anežku dávala pryč v dubnu 2014 její předchozí majitelka. Nebyl to její první domov.

Anežka byla v té době téměř osmiletá, ale zdravá fenka v dobré kondici a bez zdravotních problémů. Byla tolerantní k psům i fenám, k lidem ze začátku trochu nedůvěřivá a zvyklá na děti. Nechtěli jsme, aby byla sama na zahradě, v kotci nebo uvázaná.

Po převzetí a krátkém pobytu v péči fondu jsme začali vybírat někoho, kdo se jí bude opravdu věnovat a kde se bude mít Anežka dobře. Odešla do rodiny ke dvěma vlkodavům a starší kamarádce briardce, se kterými si dobře rozuměla. Později k Anežce přibyla ještě nadační Majda 2 a i tu přijala bez problémů. Chodila s nimi na procházky, jezdila na výlety a také na nadační akce. Byli jsme rádi, že jsme jí tedy mohli častěji vídat. Anežka měla nakonec hezký život. Později sice měla různé zdravotní problémy, ale i tak si uměla život užívat. Když odešla, bylo jí více než 10 let, i tak to bylo moc smutné pro všechny, kdo jí znali.

Daru přivezla její majitelka v dubnu 2014 abychom jí našli nový domov. Bylo jí v té době 4,5 roku. Současně s ní přijel i Culík a nějaký čas u nás byli společně, Dara hárala. Byla to vyrovnaná fenka, příjemná, problémy, které původní majitelka popisovala se u nás neprojevily. Později odešla do rodiny, kde dělala společnost Kubovi. Bohužel, po roce jejich majitelka zemřela a po čase se Dara i s Kubou vrátila a už zůstali. Dobře se začlenili a měli spokojený život v další psí společnosti. Dara téměř do svých osmi let, kdy jí 8. května 2017 náhle selhalo srdíčko.

V dubnu 2014 jsme po delším jednání s majitelkou přijali psa (4,5 roku) a společně s ním i stejně starou vlkodavku Daru. Sice se znali, ale nežili spolu, takže jsme hledali domov pro každého samostatně. Culík strávil s Darou ve fondu jen krátký čas, než jsme jí mohli předat, protože hárala.... odešla k rodině s Kubou, který zůstal sám a společnost feny mu chyběla (Kuba a Dara)

Culík přišel kastrovaný, drobnější, hubený a velmi, opravdu výjimečně, nedůvěřivý a bázlivý. Ale zájem o kontakt a pohlazení měl od začátku, jen si netroufal. Ani přijít k misce ani si vzít z ruky, nevěděl, co se stane a co ho čeká. Také jsme nacházeli staré, těžko vysvětlitelné jizvy. S trpělivostí a v klidu dělal pokroky. Byl o něj i zájem, ale k žádnému cizímu člověku nepřišel ani po delším čase. Velmi mu pomohla společnost vyrovnaného a mírného Míti Beránka. Bylo hezké vidět, jak si dva pejskové se smutnou minulostí padli do noty. Culík se bál všeho. Hluku, pohybu ruky i nohy ... i po delším čase se ukazovaly nové věci, které ostatním psům nevadí a on se jich děsí. Ale získali jsme si jeho důvěru, my i Míťa. A tak s Míťou zůstal. Nějaký čas trvalo než zjistil, že ta miska, kterou dostává je opravdu jeho. Na jídlo se vždy moc těší. Neměl žádné zažívací problémy, na které jsme byli ze začátku upozorněni. Jezdí rád autem, mazlí se, hraje si, odpočívá, vede spokojený psí život a je rovnoprávným členem svojí společnosti psí i lidské, už není poslední. Nikdo na něj nekřičí, není proč. Raduje se, vítá nás, zjistil už dávno, že ke svým lidem patří.. Potřeboval čas, trpělivost a klid.

Jezdí s Míťou na většinu nadačních akcí a opravdu si to užívá.

V únoru 2014 jsme na přání majitelů, kterým se změnila životní situace, přijali 4,5 roku starého vlkodava, abychom mu našli nový domov. Byl to zdravý, poslušný a dobře vychovaný pejsek zvyklý venku s přístupem do domu. Biško se měl dobře, nebyl na tom zdravotně špatně ani nebyl týraný, ani nebyl osamělý. Snad proto jako skoro jediný z nadačních psů ze začátku maličko smutnil. Rychle si ale ve vlkodaví společnosti spravil náladu, rozkoukal se a do nového domova odjížděl s novými paničkami v pohodě. Dostáváme o něm zprávy a fotografie, je vidět, že vede spokojený život.

Na podzim 2013 jsme se z několika míst dověděli o pětileté fence vlkodava, která žije už nějaký čas v nevyhovujících podmínkách. Sama na nějaké stavbě a na řetězu, aby neutíkala. Následně se ozvala i její majitelka od které jsme před časem již jednoho psa přijímali.

Jednání se ujala hodná paní z rodiny, Morgi jsme přivezli, byla hubenější, ale v dobré náladě a přátelská. Po krátkém čase jí našli nový domov. Občas měla nějaké zdravotní problémy, hlavně zažívací a nakonec, musela být uspána, měla osteosarkom, což je u vlkodavů, bohužel, častá příčina. Ale život měla krásný. V dubnu 2017 opustila svojí paničku. Bylo to smutné, ale jsme rádi, že odešla v klidu, pohodě, nebyla vystavená dlouhému utrpení a bolesti. A že alespoň druhou polovinu života strávila příjemně s lidmi, kteří jí měli rádi a dobře se o ní starali.

S paničkou se měla vzájemně moc rády, jezdily na výlety, chodily na procházky. To je vidět i na fotkách a v útržcích zprávách, které nám její panička posílala:

...dnes, nevím, jak to dokázala si otevřela vrchní skříňku u linky a vyházela mi všechny hrníčky ( o patro víš jsou pamlsky) ... ale je úžasná, hraje si jako štěně, všechny hračky už rozdrbala, všechny chce líbat a na všechny skáče

Je úžasná. Je strašně hezký, že je furt veselá. I v tomhle malém bytě furt chodí za mnou a kouká,jak si čistím zuby a tak. Akorát jsem jí včera naštvala novým kobercem, to se jí teda vůbec nelíbilo a uražená ležela vedle ... no prostě bezva život se psem.

...někdy jí nechápu, ona má fakt strašně ráda lidi a když projdeme třeba okolo zastávky a vidí tam hodně lidí, tak se dál nehne a chce za nima a když tam nejdeme,tak si prostě lehne a nepohnu s ní. Ona je taková úžasně jiná.

Mony.... jaký byl její předchozí život přesně nevíme, ale viděli jsme a vy spolu s námi na fotkách, jak jí poznamenal. A to jsou fotky, na kterých je Mony již vykoupaná a nakrmená. Vyhublá fena byla údajně na půlmetrovém řetězu, měla prý 4 měsíce průjem, jako krmení jen namočený starý chléb. Ležela ve svých výkalech.

Přesto lidem věří. Ujala se jí paní, která se snažila pomoci, ale péči o Mony nezvládala. Ale alespoň jí odvedla od toho řetězu, na kterém by po čase uhynula. I tak je neuvěřitelné a velké štěstí, že Mony přežila. Převzali jsme jí na podzim 2013. Těžko odhadovat přesněji věk, ale usuzujeme, že jí v té době bylo asi 4-5 let. Měla velké zažívací potíže, byla téměř bez srsti, záněty uší, dásní, blechy a váhu 22kg, tedy asi třetinu váhy obvyklé ... vše se podařilo dát do pořádku a po nějakém čase získala Mony trvalý domov, ve kterém má psí kamarádky a krásný život. Vídáme jí s paničkou na nadačních akcích, máme zprávy a dostáváme fotky.

Když se budete dívat na fotky Mony ze začátku a později, nebudete věřit, že je to stejná fena. Byla zvláštní náhoda, že se do fondu v krátké době dostali dva vlkodavové v podobném stavu, Mony a Habís. I když každý odjinud, oba od majitelů, kteří je týráním málem připravili o život.

Poslední den setkání příznivců fondu, Irskému vše irské ve Veselém Habru, v srpnu 2013, jsme se dověděli o tomto pejskovi – o Habříkovi, později se vžilo jméno Habís. Ozvala se slečna, že ho v tomto stavu našla uvázaného v lese a náhodně se dověděla, že jsme zrovna blízko. Hned jsme se domluvili na předání, neuvěřitelně zablešeného a vyhublého psa jsme přivezli a převzali do své péče. Prvořadé bylo odblešení, léčba všech neduhů, které bývají u takových psů obvyklé (začervení, záněty uší, dásní, kůže, ztráta srsti, poranění nohou, otlaky na sedacích hrbolech ...) a následně přivykání na pravidelné kvalitní krmení po malých dávkách, podpora imunity a správného trávení. Současně jsme se zajímali o to, kde se Habís v lese vzal a ptali se na podrobnosti. Jak to tak bývá, ukázalo se, že bylo všechno jinak a základní informace lživá. A vršily se další lži jedna za druhou. Dopátrat se pravdy byla práce doslova detektivní. Jednali jsme i s policií, šance na oficiální vyšetření a potrestání toho, kdo to způsobil, byla prakticky nulová a ve skutečnosti bylo nejdůležitější, že se k nám Habís dostal a že je možné se o něj postarat a najít mu nový, dobrý a trvalý domov.

Pro toho, kdo zná vlkodavy to je neuvěřitelné, ale přesto pravda.  Habís, dospělý vlkodav,  měl 28kg!! V podstatě kostra potažená kůží.

Domnívali jsme se, že takový případ je něco naprosoto vyjímečného. Po krátké době jsme bohužel zjistili, že ne. Za krátkou dobu  jsme převzali Mony.

Doslova zázraky dělala pravidelná péče jeho pečovatelky. Vykoupaný, odblešený a nakrmený Habís byl veselý přátelský pejsek. Poznal, jaké je to ležet na gauči, začal si hrát sám nebo s jinými psy, jezdily za ním návštěvy... jeho případ byl otřesný, ale s dobrým koncem.

Ve svém přechodném domově oslavil i své druhé narozeniny a odcházel k novým majitelům téměř padesátikilový.

Hned první rok, jsme založili tradici nadačního coursingu, který je od té doby pořádán každý rok a nese jméno Habísův střapec. Je to benefiční závod pro radost, zábavu a užitek. Někdy se se byl Habís se svými majiteli podívat a v druhém ročníku doslova zazářil, kdy svým během předvedl, že je v pořádku a až to vzbuzovalo dojem, jakoby tím děkoval.

Habís vede spokojený život rodinného psa. Běhá se svým páníčkem u kola, chodí na procházky, jezdí na výlety, hlídá děti a má se dobře.

Vlkodav, který žil v kočičím azylu. Měl se dobře, ale přece jen věk přinášel různé zdravotní problémy, především s pohybem. Později měl nemocné i srdíčko. Péče o vlkodava je finančně náročná a o kočičky v útulku samozřejmě také a tak fond spolu se svými přispěvateli pomohl v roce 2013 a pak i opakovaně s Pegasovou léčbou. Provozovatelka útulku si ho kdysi nechala v po rodinných neshodách, kdy Pegasovi hrozilo utracení. I přes zdravotní potíže se Pegas dožil jedenácti let.

Harryho majitelka se na nás napřed obrátila protože si s ním nevěděla rady. Problémem bylo ale dostatečné množství času, které mu nebyla schopná věnovat. Jako malé štěně byl Harry pravděpodobně spíš rozmazlován než vychováván a když narostl a začal mít opravdu sílu a prosazovat se, byl problém. Občasné jednání trvalo skoro celý rok. Nakonec jsme Harryho v červnu 2013 převzali do fondu. Byl to opravdu mohutný pes, který potřeboval důslednost a čas. Se spoustou věcí se Harry seznamoval až v dospělém věku, spoustu situací ho naučila zvládat vlkodaví „vychovatelka“. Například se musel naučit i vzít si z ruky pamlsek. Potřeboval čas, aby se s novým prostředím a novými lidmi seznámil, přístup k němu byl v předchozím čase pravděpodobně velmi různorodý, od příliš benevolentního až po velmi tvrdý. Obojí v něm vyvolávalo chaos. Potřeboval najít pevný bod a člověka, se kterým nejen naváže dobrý vztah, ale ze kterého bude cítit i oporu. Opět se ukázalo, že mít psa rád nestačí.

Harry si následně prošel ještě jedním krátkodobým pobytem než zůstal už natrvalo u zkušeného člena našeho fondu. V začátcích byl rád za klid a společnost mírných vlkodavek  i trpělivý přístup nového majitele. Fenky postupně odešly a zůstal jako jediný pes v rodině. Zklidnil se, je to vyrovnaný, ale ostražitý pes. Má přátelský a ochranitelský vztah k dětem v rodině. Je hezké ho vidět na nadační akci a jsme rádi, že se má dobře.

Na začátku bylo štěňátko, kterým byla nadšená celá rodina. Spoustu fotek, velké plány. O fenku byl zájem i dobře postaráno, žila v bytě s dětmi.  Později se změnila rodinná situace, a ve čtyřech letech byla odložená ke známým. Tak jsme se o ní dověděli  v roce 2012 my a následně, po delších jednáních s majitelem, jsme fenku převzali a našli jí nový domov. Bohužel, moc si ho neužila. Život jí ukončila torze žaludku.

Na Kusku jsme byli upozorněni na tehdejším mezinárodním diskuzním fóru pro příznivce vlkodavů. Podle informací se dlouhý čas toulala po lesích, než se jí podařilo odchytit byla viděná na různých místech. Po složitých domluvách a pomoci na místě se podařilo fenku zajistit a následně jsme jí v září 2012 jeli vyzvednout z prozatím největší vzdálenosti, přes 800km jedna cesta. Sice se nabízelo několik lidí, že se o ní postarají, ale nikdo pro ní nechtěl a nebo ani nemohl jet, většina nabídek byla nereálná.

Bylo jasné, že najít pro Kusku nový domov nebude jednoduché. Byla velmi nedůvěřivá nejen k lidem,  ale i k čemukoli novému. Po seznámení a získání důvěry byla ale moc milá a vděčná. Snášela se dobře s velkými i malými psy. Věk jsme odhadli na 2 roky. Po krátkém čase byla hravá jakoby doháněla co si neužila ve štěněcím věku. Potřebovala vlídného majitele, který bude trpělivý a bude si umět získat její důvěru. Takoví lidé se po čase opravdu našli, sympatie byla vzájemná a po krátkém seznámení odjela Kuska do nového domova, na který si rychle přivykala a opravdu užívala, s malou dcerkou majitelů se také dobře zkamarádila. Zprávy byly dobré a milé: „S malou Evkou vychází dobře,miluje její hračky,krásně se jí v nich spí. Všechno bude dobré,je to naše šikulka a dáme jí dost času si na vše zvykat.“ Chodila ráda na procházky, užívala si je, i když z bezpečnostních důvodů jen na vodítku. „Hrozně moc se zlepšila,ráda se mazlí,už i lumpačí. Občas se leká, u neznámých věcí ještě stále váhá, už se ale nechá k lecčemu přemluvit. Je to zlatíčko.“

Velkou radost jsme měli po pár měsících ze zprávy: “... Kusinka udělala spoustu pokroků. Mnoha věcí se už vůbec nebojí, je hravá, dovádivá, ale hrozně milá a v rámci možností poslušná. Jsou podměty, kterých se stále bojí a možná jí to zůstane, ale v takových situacích improvizujeme a vše zvládáme. Doma se chová, jako by tady žila odmalička. Všichni ji moc milujeme a jsme rádi, že k nám díky Vám mohla přijít.” a po dalším čase “...už je z ní fajn parťák, který se sice občas leká, některých věcí se bojí, ale to už asi neodbouráme a i tak se s tím dá žít. Je bezvadná a dělá nám velkou radost každý den.”

Na konci roku 2012 jsme byli upozorněni na inzerát. Majitelé dávali pryč pár starších vlkodavů z důvodů stěhování. Psali, že psi hlídají a jsou ochotní za majitele položit život ...

Dověděli jsme se,  že tito majitelé nebyli zdaleka první, odložili je už minimálně tři majitelé. I tito byli ochotní předat psy komukoli. Tak jsme se pro ně rozjeli.

Dostali u nás jména Kuba a Líza. Byli na sebe zvyklí, zejména Kuba byl na Líze závislý a proto jsme do budoucna chtěli, aby šli do nového domova společně. Pravděpodobně byly i doby, kdy nikoho jiného než sebe neměli. Šestiletý Kuba byl vyhublý, bez zájmu, nechtěl žrát, měl problémy s kůží a srstí a především se ukázal starý otlak, na kterém se odloučila kůže, takže měl velkou otevřenou ránu. Líze bylo sedm let, byla přátelská, evidentně měla několikrát štěňata. Nebyla hubená, ale měla nádory na mléčné žláze.

Oba samozřejmě, tak jak všichni, byli nejprve odčerveni, odblešeni a následně oočkováni. Byli vděční za každý projev přízně, i když Kuba byl taková odtažitější povaha. Byli opravdu nenároční, minimálně posledních několik let nebyli zvyklí bývat doma, ale přesto byli čistotní.

Líza podstoupila operaci, odstranění nádorů a byla také vykastrovaná. Po operaci jsme chtěli alespoň na několik dní Lízu od Kuby oddělit, aby měla klid, ale to opravdu nešlo. Kuba opět přestal jíst a byl apatický. A tak jsme je dali opět dohromady. Líza spala a Kubovi stačilo, že je v její blízkosti. Zakrátko se mu zlepšila nálada a hned bylo všechno lepší. Kubovi problémy jsme léčili, ale ten na lokti byl na dlouhou dobu. Zájemci se hlásili a i se bylo na ně podívat několik návštěv jen tak pro radost. Z každého měli radost a nejen proto, že to vždycky znamenalo piškoty navíc. I když si lidskou společnost užívali a rychle si osvojili chování psů, kteří byli celý život doma, stále se krčili před prudčeji zvednutou rukou a při zvýšeném hlasu se oba spěchali uložit na místo, kterým byl nyní gauč.

Léčba Kubovy nohy pokračovala pomaloučku, ale jistě. Byl opravdu vyjímečně trpělivý pacient, věděl sám kam a na který bok si má jít lehnout sotva viděl obvazy. S Lízou chodili na malé procházky, odpočívali a prospali spoustu času. Po téměř pěti měsících jsme je převezli do nového domova. Vše snášeli velmi dobře, delší cestování jim nevadilo. K domácímu mladému pejskovi se chovali od začátku tolerantně a on k nim také. Rychle pochopili, kde budou nyní bydlet a celé první odpoledne si prohlíželi zahradu a prozkoumávali všechny kouty.

Líza mezitím oslavila své 8. narozeniny. Jsme moc rádi, že můžou zůstat spolu.

U Kuby byly nutné ještě nějaký čas převazy nohy, bylo nutné pokračovat s léčbou stejně jako podáváním preparátů na podporu imunity. Léčbu jsme hradili dále z prostředků fondu, tedy z příspěvků dárců, byli jsme všem za to velmi vděční.

Kuba s Lízou se rychle sžili se svojí novou rodinou, chodili na procházky a hlídali svojí maličkou paničku a měli pěkný život. Přijeli se podívat i na nadační setkání do Habru. Ale bohužel, po čase Líza odešla a Kuba zůstal sám. Mladý psí společník mu nestačil, Líza mu velmi chyběla. A tak se jeho panička rozhodla pro adopci nadační Dary která v té době potřebovala také nový domov. Kuba pookřál a Dara byla v novém domově také spokojená. Bohužel, ani to netrvalo příliš dlouho. Došlo na opravdovou tragedii, jejich majitelka, mladá, hodná, příjemná a usměvavá, zemřela. Pán zůstal s malou dcerkou. Snažil se ještě nějaký čas všechny psy udržet, ale přece jen to bylo velmi náročné a tak jsme Kubu s Darou vzali zpátky už natrvalo. Strávili společně další dva měsíce, Kuba si ještě užil podzimní jablíčka, předvánoční procházku a 30.10.2015 usnul a už se ráno neprobudil.

Koncem června 2012 někdo uvázal v jednom útulku k plotu fenu irského vlkodava. Fena měla jemnou zplstnatělou srst a tak jí v útulku ostříhali. Ujala se jí slečna, která se Ladě velmi věnovala, jezdila s ní na výlety zdálo se, že je vše v pořádku. Po čase ale začaly v rodině problémy, fena nevyšla s každým a bylo potřeba jí najít opět nový domov.  Byla tedy nějaký čas v péči fondu, současně se dvěma dalšími vlkodavy – Kuba a Líza.

Lada opravdu potřebovala  důsledný , ale vlídný přístup. Nakonec našla domov u rodiny s malým hospodářstvím, kde byla spokojená.

Jak to bylo na začátku s Terezkou a jejími štěňaty píšeme zde – Beránci.

Získat Terezku i psa (Joe), se kterým měla štěňata Beránky, bylo velmi obtížné, ale nechat ji na místě nepřicházelo v úvahu. Absolvovali jsme spoustu jednání na kompetentních úřadech, dodali argumenty i důkazy, že opravdu došlo a dochází k týrání. Podařilo se prosadit návrh na odebrání feny, matky štěňat „Beránků“.  Byla úředně odebrána a svěřena do náhradní péče Nadačnímu fondu Irský vlkodav.  

Je nejen neetické a nemorální, ale také nezákonné, chovatelsky využívat psy a feny před dosažením jejich fyzické a psychické zralosti. Proto jsou vlkodavové v chovu používáni zpravidla ještě později než určují chovatelské normativy (Zápisní řád WDK). Reprodukce mladších zvířat se oprávněně nazývá týrání chovem. Pokud jde ještě navíc o jedince držené v nevyhovujících podmínkách, není jim poskytována dostatečná péče a  nejsou krmeni kvalitní stravou v odpovídajícím množství, dochází k oslabení jejich zdraví, konstituce, imunitního systému a jsou ohroženi pokud ne bezprostředně na životě, tedy rozhodně je ohrožena délka a kvalita jejich života, což je týrání. To byl případ Terezky a projevilo se to na fatálně na jejím zdraví a následně na životě.

Fena jako nedospělá odchovala vrh štěňat, dle dostupných informací 11 a následně byla 4 měsíce po porodu opakovaně nakryta. Její nedostatečný vývin, nevyhovující umístění, nedostatečná výživa a péče se pochopitelně odrazily na jejím celkovém zdravotním stavu. Po krátkém čase po převzetí jsme zjistili (na základě klinických příznaků, laboratorním vyšetřením a opakovanou sonografií břišní dutiny), že fena má zánět dělohy. Tereza musela po týdnu u nás podstoupit operaci.  Pravděpodobně šlo o následek uhynulých a špatně se vstřebávajících plodů po druhém nakrytí. Zpočátku se zdálo, že rekonvalescence bude úspěšná, ale bohužel, přestala přijímat potravu a pak i pít a veškeré snažení doplňovat tekutiny i výživu infuzemi selhalo...

Terezka si užila něco málo přes dva měsíce hezkého života s lidmi, kteří jí měli rádi a kteří se o ní starali. Setkala se ještě s některými svými štěňaty. Přestože se její zdravotní stav přechodně zlepšil, poškození některých životně důležitých orgánů bylo natolik závažné, že i přes veškerou cílenou a podpůrnou terapii 17.7.2012 uhynula.

Irský vlkodav je gigantické plemeno, podle toho má nároky na růst a vývoj. Je to také plemeno poměrně krátkověké. Aby byl život psů tohoto plemene kvalitní, musí tomu odpovídat strava, péče a podmínky chovu. Z tohoto důvodu jsou chovatelské podmínky pro chov irských vlkodavů v Čechách (WDK) upraveny na zařazení do chovu u feny nejdříve ve 24 měsících a psa v 18 měsících. Zařazením do chovu se rozumí nejdříve možné krytí a připuštení, nikoli porod feny.

Joe je otcem štěňat Beránků z Beranova. Získat ho a zamezit jeho dalšímu živoření bylo velmi náročné, Bohužel kontrola z kompetentních orgánů nepovažovala za potřebné psa odebrat. Poslední čas dostával krmení a vodu od příbuzných majitele a tak je sice stále velmi hladový a hubený, ale přece jen už není tak vyhublý jako když jsme odváželi štěňata. S veterinární správou jsme opakovaně bezúspěšně jednali, dostali jsme pouze sliby do budoucna. Po složitých a dlouhodobých jednáních s majitelem a jeho rodinou, se nám nakonec podařilo psa odkoupit. Joe je velmi přátelský, pouze u krmení je opravdu divoký a také pije kdykoli jde kolem vody. Nedostatek krmení a pití si bude pravděpodobně pamatovat dlouho. 

Po aklimatizačním pobytu, kdy se Joe dostal do lepší kondice, se ho ujala rodina, která už před časem adoptovala Gastona a tak i Joe dostal domácí jméno Gaston. Na obou místech měl Joe jako společníci dospělou vlkodavku a samozřejmě lidskou společnost, o kterou velmi stojí, je velmi mazlivý. Jeho nový páníček nám po čase napsal: “neustále přenáší dřevo z urovnaných hranic .... obírá ovoce ze stromů, nejprve očesal hrušky, poté část meruněk a ted žužlá nezralé broskve...když nedosáhne, jednoduše si stoupne na zadní předníma tlapama se opře o kmen a jede:-) Hadici už také 2x prokousnul,občas sundává prádlo ze sušáku, takže se už většinou suší doma v prádelně ... Většina prohřešků se mu ale promíjí, protože je fakt hodný. Navíc je to opravdu krásný pes s ještě hezčíma očima, takže stačí aby se podíval a člověk se spíš zasměje a řekne jen "Ty darebáku jeden". Chůze u nohy je také zážitek - pořád se tiskne k noze až by mě povalil. Naštěstí mají k dispozici celou zahradu, tak lítají celý den-svůj původně téměř anglický trávník už dávno neřeším-aspoň je méně práce:-), jen na noc je zavírám, mám strach aby mi je nějaký dobrák něčím nenakrmil...

Takže na závěr myslím, že náš dřevorubec, česač ovoce a hlavně miláček se má dobře, vypadá spokojeně a myslím, že mu nic neschází a my jsme rádi že je tady s náma.“

Začátek příběhu Anduly a jejích sourozenců najdete na Beránci.  Andula odešla společně s Bertíkem, celou dobu má kolem sebe společnost nejen psů, ale i koní a samozřejmě lidí. Je přátelská, tolerantní ke všem zvířatům, jezdí i na různé historické akce, kam jako vlkodav vždy dobře zapadne. Doma jí začali říkat nejprve Tullamore a rychle z ní byla zkráceně Tulla. Občas se přijede podívat na nějakou nadační akci. Byla i na II. ročníku nadačního coursingu , kde nejen reprezentovala Beránky, ale v kategorii vlkodavů získala titul Vicemistr Habísova střapce.

Má hezký, pohodový život v krásné přírodě.  Nejvíc, jako vždy, vypoví fotografie.

Anděla měla stejně smutný start do života jako její sourozenci, informace na Beránci. Když už byla štěňata v takové kondici, že mohla jít do nových domovů, odešla Anděla do společnosti dospělé vlkodavky  a dalších psů. Především ale k majitelce, která měla s vlkodavy zkušenosti a poskytla fence potřebnou péči.

Anděla sice na nadační setkání nejezdí, ale víme, že se má dobře, což je podstatné.

O začátcích života a záchraně Niny, jejích sourozencích a rodičích na Beránci. Nina byla ve srovnání s ostatními sourozenci relativně v pořádku. Zaostávající v růstu a vývoji z důvodů nedostatečné péče a stravy se projevovalo na všech.

Nina odešla do nového domova, kde na ní čekala vlkodaví kamarádka. Dostala domácí jméno Betynka. Časem dostala na hlídání ještě dvě malé holčičky a když o svojí vlkodaví kamarádku přišla, štěně baseta. Žije spokojeně, dělá svým majitelům radost. Sice jí nevídáme, ale z občasných zpráv a fotek máme radost.

O Míťových začátcích a jeho sourozencích v Beránci.  Byl nejmenším štěnětem, velmi začervený, se zažívacími potížemi a špatným vývojem kostry. První dny jsme zvažovali, jestli má do budoucna vůbec šanci na přežití a normální psí život. Míťa na vlkodava moc nevyrostl, byl ale bojovník a také roztomilé štěně, vděčné za každý projev přízně a pohlazení. Ovšem dovedl jako štěňátko i zlobit. Má na svědomí snad několik kilometrů zahradních hadic, nějaké roztrhané pelíšky a hračky.

Zůstal mu celoživotní pohybový problém, ale naučil se tomu se přizpůsobit a my jeho odpočinkové časy respektujeme. Může se dobře pohybovat a chvílemi i velmi rychle, ale stát na jednom místě může jen chviličku. Hned si lehne, snaží se páteř a kyčle příliš nezatěžovat. Je moc milá osobitá povaha, ale „domluvit“ se s ním dá na všem. I když jakákoli manipulace je mu nepříjemná a zejména česání je mu velmi proti mysli. Celý život tráví ve vlkodaví společnosti, vzal pod svou ochranu bázlivého nadačního Culíka, kterému usnadňuje život a je mu oporou. Oba bývají na skoro každé nadační akci a na většině fotek jsou také spolu a spolu poskytli často přechodnou společnost nějaké nadační fence.

Nejdrobnější fenka z vrhu Beránků. Do nového domova odešla k majitelům, kteří už jednu vlkodavku měli a tak měla Kostička hned kamarádku. Doma jí změnili jméno na Etinka, přestože by se jim původní, které dostala od nás, líbilo. Ale jejich starší fenka znala povel  „Kde máš kostičku“  a tak by se to pletlo. Kostičku Etinku vídáme na nadačních setkáních, chodí i na všelijaké jiné psí akce a procházky, má se dobře a doma jí společnost dělají ještě maličké a už stařičké fenky, kterých se její páníčkové také ujali. A tak doufáme, že si ještě hodně dlouho budou společný život užívat.

Bertík je jedním ze štěňat Beránků. Odešel ke zkušené majitelce spolu se svojí sestřičkou Andulou a dostal domácí jméno Dew.

Bertík byl největším pejsek ve vrhu, ale současně jedním z nejpostiženějších štěňat. Měl výrazné prošlapy a deformaci stehenních kostí. Stav se sice během odchovu a následnou péčí velmi zlepšil, ale postižení zůstalo trvalé. Později se při rentgenologickém vyšetření zjistily mnohočetné zlomeniny pánevní kosti v raně štěněcím věku. Zlomeniny se zahojily, ale došlo k posunu kostí, která se v růstu i dospělosti projevovala pochopitelnou bolestivostí, která do jisté míry ovlivňovala Bertíkovo chování. I tak byl ale milým a milovaným společníkem. V době, kdy ho bolesti netrápily, si užíval života v krásné přírodě, s  paničkou a psími kamarády občas i ve stylu keltského života. Týrání v prvních měsících života způsobovalo opakované stupňující se bolesti ovlivňující kvalitu života až bylo nutné se s Bertíkem – Dewem v pěti letech rozloučit.

Alf byl jedno ze štěňat, která ve zuboženém stavu fond vykoupil v dubnu 2012. Více se o případu dočtete v článku Beránci.

Pro Alfa jsme mezi zájemci vybrali novou majitelku, která měla nejen zkušenosti a zájem, ale také výborné podmínky. Špatný start do života měl vynahrazený výbornou péčí a dobrou vlkodaví společností.  Rádi jsme Alfa vídali na různých nadačních setkáních a procházkách. Celý život mu chutnalo a byl opravdová psí osobnost. Ne nadarmo mu panička často říkala „jeho veličenstvo“.

Neměl následně žádné zdravotní problémy a tak nás všechny zaskočilo, když 11.4.2017 náhle ochrnul. Rozloučení bylo smutné, ale nezbytné. Ten čas, který mu byl vyměřen, dovedl dávat radost a i si přízeň užíval.

Případ Beránků byl smutný, jejich stav otřesný stejně jako chování některých lidí, ne jen jejich původního majitele. Ale hodně nás naučil. Měl dobré pokračování, přinesl nám nové kolegy a podporu řady lidí, kteří pochopili, že práce fondu je prospěšná. A bohužel i nutná. O případ Beránků se zajímala i media, noviny i televize uvedly o Beráncích články a reportáže.

Proč ten název? Protože přišli o velikonocích a z Velkého Beranova....ale  nic roztomilého na tom nebylo.

Dostaly se k nám informace o živořících a jen velmi špatně přežívajících štěňatech, do kterých jejich „chovatel“ údajně nechce investovat, protože je nikdo nechce a nedají se prodat. Že tato slova myslel vážně dokládaly  fotografie a skutečný stav štěňat. Štěňata žila ve vlhku a zimě v chlévě patrně po hovězím dobytku s naprostým nedostatkem jakéhokoli, alespoň nekvalitního krmiva.

Jeli jsme se hned na místo podívat. Majitel nás sice do prostor ustájení nepustil, ale štěně nosil jedno za druhým a také je velmi vychvaloval. Pohled na podvyživená, začervená, špatně se pohybující štěňata byl smutný, ale pán mluvil jen o penězích. Nevěděl ani jakého jsou pohlaví, natož něco  podrobnějšího. Smutné bylo i to, jak se štěňata snažila dostat aspoň na chvilku zpět ke svým rodičům, kteří byli zavřeni v přilehlém tmavém chlévě s výhledem na dvůr. Rodiče – mladá drobná fenka, které v době krytí bylo 8 !!  měsíců a otec, kterému v té době bylo 10 měsíců. Dověděli jsme se, že je fenka opět několik dní nakrytá. Takže se mohla v 15-16 měsících stát matkou podruhé.

Co dělat v takové situaci, kdy štěňatům jde opravdu o život a s majitelem není řeč? Všechna předsevzetí takového člověka nepodporovat jdou při pohledu na štěňata stranou. Rozhodli jsme se psy dostat pryč, jak jen to půjde. V této konkrétní situaci bylo pro nás toto řešení jediné možné. Rodiče štěňat se nám hned nepodařilo získat, ale byli jsme rozhodnuti udělat vše pro to, aby byli co nejdřív odebráni jakýmkoli způsobem.

Štěňata jsme odkoupili, převezli do naší péče a snažili se pro ně udělat co nejvíce, alespoň dodatečně je vybavit pro budoucí život a najít jim dobré domovy.

Štěňat bylo 7, stáří 4,5 měsíce a váha od 9 do 12 kg. Kdo zná plemeno, ví, že je to opravdu váha sotva na zachování života.  Vlkodav v tom věku má kolem 35kg.Všechna měla vážné zažívací  a pohybové potíže.

Oslovili jsme příznivce fondu a plemene irský vlkodav. Vlna zájmu a pomoci od nás i ze zahraničí byla obrovská. Finanční podpora byla potřebná, ale té psychické jsme si vážili stejně.

Začali jsme opatrně s dietní stravou, krmením několikrát denně, opakovaným odčervením a léčbou průjmů. Také bylo potřeba štěňata odblešit. Věnovali jsme jim opravdu hodně času, štěňata měla co dohánět a také se velmi snažila. Na začátku jsme neuměli říct, jestli všechna přežijí. některé zdravotní potíže se ukazovaly až časem, zejména u dvou pejsků byl problém pohyb.

Bylo  až neuvěřitelné jak se kondice štěňat zlepšila za jeden jediný týden. Pokračovali jsme v šetrné dietní stravě, kromě odčervení byla přeléčena girardioza a následně byl trus laboratorně vyšetřen. Při vážení po týdnu byly přírůstky od 3 do 4,5 kg, samozřejmě šlo i o vliv rehydratace.  Celkově nejpostiženější se v té době jevil droboučký Míťa, zadní nohy měl nejhorší Bertík. Jak ukázaly pozdější rentgeny, měl zlomenou a špatně srostlou pánev, došlo k posunu a vadnému postavení stehenních kostí, tedy celých pánevních končetin. Záněty uší, oděrky a různě stará poranění kůže se ve srovnání s ostatním jevila jako zanedbatelná.

Ale bylo dobré, že byla všechna štěňata veselá, o vše se zajímala, byla vděčná za každé pohlazení a pochování a návštěvy, které za nimi začaly jezdit, si vždycky užila.

Souběžně s péčí o štěňata jsme jednali s různými úřady.  Připravili a odeslali podání na policii, finanční úřad, odbor životního prostředí příslušného magistrátu a KVS. Tam jsme považovali jednání za nejdůležitější, ale bylo nejobtížnější. Ostatní úřady vzaly případ na vědomí, ale odpovědi byly takové nic neříkající. Případem se zabývalo i zastupitelstvo obce, případ týrání zvířat nebyl u tohoto majitele první. Všechna jednání byla náročná, ale ne zbytečná.

Důležitým úkolem bylo získat oba rodiče štěňat, zabezpečit jim správnou péči a dobrý domov. Dalším naším cílem je znemožnit „chovateli“ možnost podnikat v chovu jakýchkoli zvířat. Odebrání rodičů neprobíhalo tak rychle jak bychom si přáli. Otec štěňat, kterému jsme dali jméno Joe, byl nakonec po náročných jednáních také vykoupen a matka Terezka byla odebrána za 4 týdny po té, co jsme nabídli se o ní postarat bez požadavků prostředků na její péči.

Péče o štěňata byla náročná. Jejich kondice a zdravotní stav se ale výrazně zlepšil a váha se za necelých pět týdnů více než zdvojnásobila. Byla hravá, nebojácná, neměla ale zkušenost krom hladu, vlhka a tu a tam rány lopatou vůbec s ničím. Stále bylo potřeba věnovat velkou péči krmení. Piškoty je zásobovali návštěvníci ve velkém ;) Po třech týdnech bylo možné štěňata i naočkovat. I když štěňata vše doháněla, pořád byla za běžným odchovem velmi zaostalá.

Také už bylo možné začít s výběrem budoucích majitelů. Zájemců se hlásilo opravdu hodně, spousta lidí nabízela pomoc. Věděli jsme, že péče o Beránky nebude jednoduchá, že se možná v krátkém čase ukáží další problémy. Start do života byl pro všechny opravdu špatný. Nabídky byly i ze zahraničí, ale vždycky chceme mít možnost být co nejjednodušší cestou nápomocni v případě problémů. Zvažovali jsme pečlivě a vybrali jsme správně. Po měsíci odešli do nového domova Alf a Anděla a přivezli jsme Terezku. Všechna štěňata odešla k lidem, kteří již vlkodava mají nebo měli, k lidem, kteří toto plemeno mají rádi, mají pro něj pochopení a také podmínky. Všechna štěňata se dostala do těch nejlepších domovů, jejich rodiče také a s dalším životem vás seznámíme samostatně.

V březnu 2011 jsme se dověděli o otřesném příběhu lidské lhostejnosti a bezcitnosti. I když si klademe za cíl pomáhat především vlkodavům, pokud je to potřebné a možné, snažíme se pomoci i jinde, kde je potřeba. A věříme, že dárci a přispěvatelé to cítí také tak.

Ovčák Rex (jméno samozřejmě dostal, majitele byl neznámý), který měl prostřelený loket a zůstal ležet u silnice. Až po několika dnech, údajně po týdnu!! to někdo nahlásil slovenské organizaci Psia duša, která se zabývá pomocí potřebným zvířatům. Spousta lidí o něm musela vědět, chodili a jezdili kolem zraněného a vyčerpaného ležícího psa. Rexe v zuboženém stavu (23 kg) převezli na veterinu, poskytli první ošetření a čekalo se, co dál. Léčba předpokládala velké finanční vydání, proto jsme se rozhodli na jeho léčbu přispět (7.000Kč). Podporu měl Rex i ze zahraničí prostřednictvím informace na našich stránkách, za což jsme byli velmi vděční. A samozřejmě také od různých soukromých osob. Vybralo se dostatečné množství peněz, dokonce víc než bylo pro Rexe nezbytně potřebné a tak byla pomoc i pro jiné psy v nouzi.

Bojovalo se ne o záchranu Rexovy nohy, ale o záchranu jeho života. Dostal se postupně ze všeho, naučil se chodit po třech a odešel do nového domova. Jsme rádi, že jsme s přispěním našich dárců pomohli zachránit a zpříjemnit život dalšímu pejskovi.

V lednu 2012 požádala majitelka Pepina, aby ho převzal fond do své péče. Pepinovi byly v té době dva roky a moc si toho v životě ani neužil ani se moc nenaučil. Pravděpodobně byl hodně sám, pozornosti a přízně měl minimum. Přesto byl velmi přátelský, zvídavý, veselý, a stál o lidskou společnost a pohlazení, což mu bylo vzácné. Většina situací pro něj byla nová, ale rychle se přizpůsoboval a doháněl všechno, co zameškal. Byli jsme rádi, že nám o něm jeho majitelka dala vědět, i když informace, že ovládá jen povely Nesmíš! a Do boudy! byla velmi smutná. Ale když už padne ze strany majitele rozhodnutí dát psa pryč, je lepší mu najít nový domov co nejdříve. Měli ještě fenu, kterou si zatím chtěli ponechat. Té hledal fond domov téměř o dva roky později ...

Pepina jsme přivezli v době, kdy se u nás léčila a čekala na nový domov také Majda (1) a tak měl společnost její i dalších zkušených vlkodavek v domácnosti. Rychle se přizpůsobil a po krátkém čase odešel do nového domova, kde před ním už s vlkodavem zkušenost měli. Rádi jsme Robina viděli, když po čase přijel na návštěvu.

V říjnu 2011 se do útulku dostali dva mladí vlkodavové, pejsek Mojito 2,5 rku a fenka Kentucky stará 3,5 roku. Oba měli dost pohnutý  život, ale přesto jsou příjemní a milí, o lidskou společnost velmi stojí a dovedou si jí užít.

Byli zvyklí být spolu, proto jsme jim hledali i našli domov také společně. Před časem prý byli vykoupeni z jedné množírny. Pak tedy měli svého pána, který je ale dal do úlku a pak k nám do péče fondu. Sice řekl, že je bude jezdit navštěvovat a hned jak si zajistí nové bydlení si pro ně přijede, ale už jsme o něm nikdy neslyšeli.

Oba psi byli hubení, trpěli záněty uší, oba byli přátelští. Kentucky byla podřízená a nedůvěřivá. Později odešli oba k společně k novému majiteli, Kentucky následně vykastrovaná a prožili spolu a s dalšími psy v novém domově hezký život.

V létě 2011 spolu dvouletý Barry a čtyřletá Mara přišli a po čase spolu také odešli do nového domova. Barry se dostal do záchytných kotců v Mohelnici. Majitel byl známý, ostatně Barry nebyl v záchytných kotcích poprvé. Tentokrát ale měštší úředníci přesvědčili majitele, aby se Barryho vzdal. Opravdu se o něj nestaral, Barry byl vyhublý, hladový a jak se později ukázalo u vážně nemocný. některé fotky ukazují v jakém prostředí Barry byl. Mara je údajně kříženka deerhounda a německého ovčáka, patřila stejnému majiteli. A tak se je podařilo oba získat z prostředí, kde se o ně špatně nebo vůbec nestarali. Na jejich záchraně a získání z nevhodných podmínek má velkou zásluhu paní referentka z městského úřadu. Zatím jsme se ještě nikdy nesetkali s tak citlivým a přitom realistickým jednáním.

Oba si zasloužili a nutně potřebovali správnou péči, vlastního majitele a každý den plnou misku. Oba byli velmi mírní, velmi přátelští a velmi hubení. U nás absolvovali jako každý pes odčervení, očkování, byli ošetřeni proti zevním parazitům a Barrymu jsme vyléčili zánět dásní. A samozřejmě jsme se pravidelným, dostatečným a kvalitním krmením snažili je oba dostat do správné kondice, než odejdou k novému majiteli. Jsme rádi, že mohli jít oba spolu a ještě navíc k člověku, který má pro vlkodavy pochopení, má cit a také zkušenost.

Většina psů, kteří k nám přijdou, má o krmení velký zájem a dohání, co jim chybělo. Barry ale byl opravdový extrém. Tak hladového psa s takovým strachem, aby nepřišel ani o drobeček, jsme snad ještě neviděli. Měl navíc neobvyklý handicap, měl porušený čich, snad proto, že přišel do kontaktu s nějakými chemikáliemi. Bohužel se u nového majitele krátce po převozu ukázal ještě další závažný problém, Barry měl epileptické záchvaty. I u nás byl tak trochu „mimo“, opravdový zájem měl především o krmení. Antiepileptika byla nasazena, ale bohužel po čase nezabírala a Mara, pro svého nového pána Maruna, zůstala u svého laskavého pána spolu s původním domácím vlkodavem.

Barry odešel doo vlkodavího nebe 28.12.2011

Amy jsme umísťovali k novému majiteli začátkem září 2011. Velmi rychle zvykla, s novým majitelem si hned výborně padli do noty. Užívala si procházek a občas i společnosti dalších dvou spřátelených vlkodavů.

Takže Amy je další pejsek, který se má dobře naším přispěním.

V lednu 2011 jsme přebírali od původní majitelky roční vlkodavku. Aife byla zdravá, bezproblémová a mazlivá, potřebovala „jen“ nový domov a někoho, kdo jí věnuje čas a komu bude dělat společnici. Odjela od nás s novými majiteli, kteří už předtím přijali z útulku křížence Jima, kterému jsme také pomáhali hledat nové majitele na stránkách fondu. Aife a Jim měli u svých páníčků hezký život, spoustu procházek a společných zážitků. Pravidelně jsme dostávali fotky a měli radost z toho, že se mají všichni dobře. Jak si hrají, chodí na procházky, jak pomáhají s prací na zahrádce a s ostatními zvířátky a jak si Jim s Aife vzájemně kradou aportky.

Bohužel, to v září 2017 skončilo a Jim zůstal se svými páníčky sám. Jak moc byla Aife milovaná říkají slova rozloučení: „Budeš nám tu chybět. Byla jsi nejen psem a věrným společníkem, ale hlavně členem naší rodiny, která nás vždy při příchodu domů radostně vítala s velkým úsměvem a otevřenou náručí se všema čtyřma tlapkama. S tvým odchodem odešel i kousek každého z nás ale na oplátku v našich srdcích navždy zůstane vzpomínka na tebe.
Děkujeme ti za každý den, který jsme mohli strávit společně. Tvůj páníček a panička“.

Koncem lednu 2012 se k nám dostala světle žíhaná, asi dvouletá fenka, která potřebovala nový domov a také získat trochu sebevědomí. Začali jsme jí říkat Majda. Po počáteční nedůvěře se chovala moc mile, byla hravá a přátelská i ke psům. Také byla Majda ze začátku trochu nemocná, zánět močového měchýře, ale léčba byla úspěšná.

Krátce za Majdou přišel ještě Pepin, pro kterého jsme také hledali nový domov a tak byli chvíli spolu. Později odešla Majda k novým majitelům, kteří měli zkušenost s předchozími vlkodavy a v současné době vlkodavího dorostence. Majda byla vykastrovaná a se svým vlkodavím kamarádem a svými lidmi tráví pěkný život.

V červnu 2011 se na nás obrátila majitelka Arwen, jestli bychom jí nenašli nový domov. Fenku si velmi přála, psala, že byla jejím splněným snem, ale ukázalo se, že je dcerka alergická a Arwen tedy mít nemůžou.

V té době byly Arwen 2 roky, děti měla ráda, majitelka psala, že je pořád hlídá a je s nimi ráda a je na ně opatrná. O to bylo loučení těžší. Ale rychle našla domov v rodině, která se už několikrát vlkodava ujala. S domácími psy i novými majiteli se sžila rychle.

V září požádali majitelé Orladna , abychom mu našli nový domov. Odjížděli do zahraničí a psa sebou nemohli vzít.  Orlandovi byly v té době dva roky, byl poslušný, nekonfliktní a zvyklý na malé psy a děti.  Rodina, ve které nový domov našel, měla tři děti a také již předchozí zkušenost s vlkodavem. Měl hezký život, bohužel ale krátký. Po dvou letech náhle uhynul, důvodem byl  prasklý mu nádor na játrech, který do té doby jeho zdravotní stav nijak nekomplikoval.

V červnu 2010 se na nás obrátil majitel pětiletého Kelta, že si ho nemohou nechat.

Kelt našel nový domov u majitele s dalším velkým psem, křížencem vlkodava Sandym. Psi spolu dobře vycházeli, měli spoustu prostoru a jejich majitel byl skoro pořád s nimi. Kelt prožil ještě dalších 2,5 pěkných let a jediným jeho problémem byl panický strach z bouřky. Měl později i další vlkodaví kamarády, kterých se jeho majitel ujal – Mojito a Kentucky

V listopadu 2010 jsme dostali zprávu: „Hledáme pomoc pro 9ti letou vlkodavku. Její majitelka je na pracovním pobytu v USA, vrací se v únoru 2011. Fenka byla na statku spolu s jejími dalšími zvířaty, staral se o ně její tatínek. Ten bohužel onemocněl a už se dál starat nemůže. Koně a ovce se rozdali a prodali, další dva pejsci mají také snad o střechu nad hlavou postaráno. Zbývá tato fenka, hodná, zvyklá na lidi, koně, psy. Je čistotná, ale žila venku, takže doma by se jí asi nelíbilo. Je to stará dáma a tak jí stačí malé proběhnutí a něco dobrého na zub. Majitelka by hradila náklady na krmení i veterinu. V únoru by si jí vzala zpět, ale pokud se nenajde nikdo, kdo by se jí dočasně ujal, tak bude pravděpodobně utracena....“

Rychle jsme se domluvili na převzetí feny Megi. Ve skutečnosti jí v té době bylo 10,5 roku. V jakém byla stavu a jak byla vyhublá je vidět na fotkách. Zůstala na statku bez dostatečné péče, bohužel jí nebylo i přes veškerou snahu vzhledem k věku a k jejímu zdravotnímu stavu pomoci. Bylo nám to moc líto, ale alespoň dožila v teple a se zájmem svého pečovatele, který shodou okolností před časem vykoupil ze špatných podmínek její matku. O tom, že Megi na péči majitelka nejen nepřispěla, ale ještě se cítila dotčená, ani psát netřeba.

V červnu 2010 se stala opravdu hrůzná věc. O život přišla otřesným způsobem chovatelka vlkodavů a barzojů, paní Blanka Blizmanová. Krátce po její smrti jsme byli požádáni o pomoc s vlkodavy, kteří po ní zůstali.

Samozřejmě jsme se snažili hned situaci řešit ve spolupráci s chovateli a majiteli barzojů. Bohužel, informace o psech nebyly nijak příznivé, někteří psi byli popisováni jako velmi bázliví nebo naopak agresivní. Jednali jsme s několika lidmi, kteří nabídli, že k sobě některé vlkodavy vezmou a za velký úspěch jsme považovali nabídku na péči o březí fenu a odchov jejích štěňat, s největší pravděpodobností kříženců vlkodava s barzojem. Organizovali jsme převoz psů a jejich umístění, v případě plachého vlkodava alespoň prozatímní než bude podle jeho chování možné vybrat a domluvit vhodného majitele.

Psa i březí fenky se ujala jiná chovatelka vlkodavů zejména proto, že se dověděla o přání paní Blizmanové, která na ní odkázala svého syna, kdyby se s ní někdy něco stalo. Jedna fenka - Dorotka, u které byla zjištěna epilepsie, šla k jiné chovatelce a fond vypomohl materiálně a finančně s krmením a platbou veterinární péče. O psy tedy bylo postaráno a to i o barzoje. Na paní Blizmanovou zůstala  vzpomínka a údiv, že je něco tak hrozného je možné.

Různí lidé nabízeli pomoc, solidarita byla velká. Vlkodavka porodila, odchováni byli tři pejskové, opravdu kříženci vlkodava a barzoje. Odešli k hodným lidem, jeden se později věnoval spolu s majitelkou canisterapii, s jiným, Aresem, se přijeli majitelé podívat i na akci fondu.

V lednu 2010 vyšel inzerát s neuvěřitelným textem. Majitelka se snažila tříletého Barnabáše prodat, protože doma zabírá moc místa! Upozorňovala potencionální zájemce, že si můžou přivydělat jeho nabízením ke krytí bezpapírových fenek. Za psa požadovala poměrně hodně peněz a asi proto se o něj nikdo nehlásil. Zkusili jsme zjistit více rovnou od majitelky, u které ale v té době už nebyl. Stejný den se dostal do útulku. Shodou okolností jen krátce před tím, než jsme volali. Další podrobnosti neznáme, ale do útulku psa přivezla městská policie, protože se volně a bez majitele pohyboval na veřejném prostranství. Důvodem nadbytečnosti Barnabáše byly neshody s druhým psem v domácnosti, jeho bratrem, které se zhoršovaly po té, co oba psi kryli. V den, kdy se majitelka rozhodla Barnabáše zbavit došlo mezi psy ke rvačce.

Občas míváme v „záloze“ někoho, kdo nabízí ujmout se vlkodava v nouzi a tak jsme hned mohli Barnabášovi domluvit nový domov. V útulku jsme se dověděli, že je Barnabáš vyhublý a není na tom psychicky dobře. Týden po prvotní informaci byl Barnabáš v náhradní rodině.

Nová majitelka měla se psy i s vlkodavem zkušenost a Barnabáš se rychle zabydlel. Chvíli trvalo, než se zlepšil zdravotně. Měl problémy, které bývají u těchto psů časté – zánět zvukovodu a zažívací potíže, nějaký čas bylo nutné dietní krmení. Ze začátku mu dělala společnici deerka Bibi, později zůstal Barny v rodině jako jediný pes.

V diskuzi na tehdejších stránkách nadačního fondu se v květnu 2010 objevil dotaz na život se psím epileptikem a vzápětí na to informace o prodeji mladé nemocné fenky. Je to smutné a někteří se snažili majitelku přesvědčit, že i s tak nemocným psem může být život hezký a především, že za to pejsek nemůže. Nemocný pes potřebuje zvýšenou péči a tak se kolega v rychlosti s majitelkou domluvil a Adélku vykoupil. Zařadila se výborně do sehrané smečky, užívala pravidelně léky a nějaký čas vedla spokojený život. Později ale záchvatů přibývalo a byli těžší. Adélka nemohla zůstávat bez dozoru a tak jsme jí převzali, až bohužel došlo na záchvat poslední. 30.4.2011 už muselo padnout rozhodnutí,  nemoc jí už znemožňovala alespoň trochu normální psí život a přinášela jen utrpení.

V červnu 2009 nabízel útulek  Jimlín křížence vlkodava. Jeli jsme se na něj podívat a i když pejsek s vlkodavem neměl nic společného, snažili jsme se pomoci. Převzali jsme pejska, kterému jsme začali říkat Bráška, do své péče a po pár dnech ho převezli do nového domova, kde měl za společnici dospělou vlkodavku. Bráškovi bylo potřeba nejprve vyléčit zažívací potíže, kterými trpívá poměrně dost psů s nedostatečnou nebo spíš žádnou péčí. Jedná se především o masivní začervení, ale nejen o něj. Bráška byl divoch a živel, ale přinášel do nového domova také spoustu dobré nálady. Navíc jsme při návštěvě útulku dohodli i následnou pomoc všem přítomným psům. V té době jich bylo v útulku 65. Zajistili jsme odčervení a ošetření proti blechám a klíšťatům nejen dodáním preparátů, ale také jsme se postarali přímo o aplikaci a přidali nějaké krmení. Vyslechli jsme si při té příležitosti nad některými pejsky jejich opravdu smutné a někdy neuvěřitelné osudy. Pomoc byla možná díky příspěvkům dárců, kterým nebyl a není osud opuštěných psů lhostejný.

V roce 2009 se na nás obrátila také majitelka dospělé vlkodavky Sáry. Hledala pro fenku nový domov, protože změny, které život přinesl, jí neumožňovaly se dál starat. Situaci Sáry se podařilo vyřešit rychle, zapadla mezi ostatní psy svých nových majitelů, zkušených vlkodavářů, kteří již předtím pomohli Šondovi, ale také Igorovi a dalším.

Na podzim 2009 se v pražském útulku objevil vlkodav. Nestává se to moc často, ale občas ano. Toto ale bylo štěně bez jakékoli identifikace (tetování, čip) a to je opravdu neobvyklé. Čekali bychom, že se po pejskovi bude někdo shánět, že se objeví inzeráty, dotaz na klubových, nadačních nebo jiných často navštěvovaných vlkodavích a nebo obecně psích stránkách...nic.

Pejsek měl přesto štěstí. Spolupráce a domluva s útulkem byla velmi dobrá, pracovala tam ošetřovatelka, která měla sama před časem vlkodava. Tak nejen dobře odhadla věk štěněte, ale také jsme se shodli na tom, že je potřeba pejskovi najít nového majitele, který tzv. ví do čeho jde a bude schopný i ochotný vlkodavovi poskytnout vše co potřebuje. Samozřejmě v případě, že se nepřihlásí původní majitel. Nepřihlásil...takže se štěně možná neztratilo, ale už svého majitele omrzelo, kdo ví. Jak to bylo doopravdy jsme se nikdy nedověděli.

Důležité je, že se pejsek po krátkém pobytu a karanténě v útulku dostal do nového domova a k novému vlkodavímu kamarádovi. Lojzík  byl jako štěně plný energie. Jako mladý měl i střet s divočákem, který se neobešel bez vážného zranění. S náklady na léčbu pomohl fond.

V pozdějším věku se přihlásily nějaké nemoci, ale jsme rádi, že si i tak Lojzík užil pěkný život a bylo o něj do konce postaráno.

V lednu 2009 se ozvala majitelka sedmiletého vlkodava Jury, kterého si prý z rodinných důvodů nemohla ponechat. Řekla nám o něm, že je milý, zvyklý na děti i společnost psů a celý život mu dělá společníka o několik let starší malý kříženec, pan Bolton.  A oba že jsou zdraví a nemůže si nechat ani jednoho. I když jsme se toho obávali, povedlo se najít společný domov oběma.

Jak se ukázalo, Jura na tom moc dobře zdravotně nebyl, ale dobrá péče a více pohybu v novém domově mu udělalo dobře. Hned na začátku jsme slíbili pomoc s financováním léčby a krmení a noví majitelé věděli, že se na fond mohou kdykoli obrátit. Nikdy této nabídky nevyužili a i když se během krátké doby zjistilo, že Jura má zdravotních problémů víc, péči o nemocného psa a jeho malého společníka zvládli po všech stránkách dobře a sami. Ani teď pomoc nepřijali a ještě naopak by rádi fondu přispěli. Když jsme domlouvali umístění obou psů, jejich původní majitelka, krom toho, že mluvila o Jurově dobrém zdravotním stavu, (upozornila nás pouze na Jurovi občasné pohybové potíže) sama nabídla a slíbila pro jejich nové majitele finanční pomoc na krmení a také na příp. zdravotní péčí, přestože to nepožadovali  ani my za nadační fond ani noví majitelé. Bohužel, po předání psů se už nikdy neozvala a na posílané informace a fotografie nijak nereagovala.

Jura žil s panem Boltnem v novém domově další rok a čtyři měsíce. K předchozím zdravotním potížím se přidaly problémy se srdíčkem a po čase bylo nutné nechat Juru odejít. Ani v ten okamžik nebyl Jura sám. Pan Bolton žil ještě několik let, dělal svým majitelům radost i starost, jak to takové psí osobnosti dovedou.

O Saly jsme se dozvěděli v dubnu 2008 od její majitelky, která hledala pro svojí   více než osm let starou fenku nový domov. Bylo jí líto, že nemůže Saly dál zajistit vhodné prostředí, protože se přestěhovala a nebylo by možné,  aby Saly byla denně dlouhé hodiny sama doma. Hledala pro ní někoho, kdo by se o ní postaral a u koho by se měla dobře. Na internetu našla kontakt na Nadační fond.

Na svůj věk byla Saly ve velmi dobré kondici, ale měla v poslední době opakovaně léčený zánět dělohy, takže bylo jasné, že v krátké době bude muset podstoupit kastraci. Ale vzhledem ke stabilizovanému stavu bylo možné počkat, až si Saly zvykne v novém domově. Později  bez problémů Saly plánovaný zákrok přečkala. V novém domově se Saly rychle sžila se třemi domácími vlkodavy, jezdila na výlety a nadační akce. V nové rodině oslavila 10. narozeniny veselá, v plné síle a spokojená. Bohužel, dva měsíce po té se projevilo bolestivé nevyléčitelné onemocnění.

Gaston neměl jednoduchý život. Nadační fond se o něm dověděl na jaře 2008. Nepodařilo se ale získat dostatek informací abychom se na něj mohli jet aspoň podívat a zkusili vymyslet jak mu život zpříjemnit. A tak žil Gaston další měsíce v nevyhovujících podmínkách,  s nevyhovující péčí. Pak byl alespoň na přechodnou dobu u velmi hodné vlkodavářky, majitelky nemocné Brii, na jejíž pomoci se fond také podílel. Nemohl ale zůstat trvale, v domácnosti byl i jiný pejsek, který Gastonovu přítomnost těžce nesl a Gaston nebyl zvyklý uvnitř v bytě. Zkoušeli jsme ho nabídnout potencionálním zájemcům, ale bohužel, nikdo z nich nechtěl šestiletého psa přijmout a někdo ani neodpověděl.

Ale přece jen se solidní zájemce našel. Do nového domova Gaston cestoval část cesty vlakem, s čímž pomohla jeho přechodná pečovatelka a pak na zadní sedačce přitisknutý k novému pánovi, kterého hned přijal za svého. V novém domově na něj čekala mladá, poněkud divoká vlkodaví kamarádka a celá rodina se třemi dětmi.

Gaston se trpělivě nechal ošetřovat při léčení různých neduhů, které si přinesl sebou – výrazné praskající otlaky, zánět spojivek a dásní. Pomaloučku se zakulacoval a dostával do dobré kondice. Ve svém novém domově prožil ještě další čtyři roky, dožil se bez měsíce 10 let. Do vlkodavího nebe odešel 1.2.2012

Majitelka se na nás obrátila v době, kdy její štěně začalo mít pohybové potíže. Postupně se fenka už nebyla schopná postavit a pohybovat. Následovala spousta náročných specializovaných vyšetření, spousta trápení, ale také snahy Briu zachránit a umožnit co nejlepší psí život. Na přechodnou dobu se to opravdu povedlo, ale bohužel, přidaly se další zdravotní problémy.

I Bria byl vlkodav, kterému fond finančně a přispěl na nákladná vyšetření a léčbu. Škoda, že si hezkého života se svojí paničkou užila jen krátce.

O Egonovi jsme se dověděli v září v roce 2008 a následně ho převzali s jeho bratrem Brokem. Provázel je velmi smutný příběh, ale jak to tak občas bývá, všechno bylo trochu jinak. Oba psi se dostali do dobrých podmínek a měli se dobře.

Egonovi pomohla ke skvělému novému domovu náhoda. V stejný den, kdy přišel, došel i mail, že uhynula fenka vlkodava  a její majitelé by rádi prázdné místo po ní zaplnili alespoň doma, když ne ve vzpomínkách. Ještě ten večer se přijeli podívat a Egon s nimi hned odjel. Vlastně šlo o vzájemné poskytnutí pomoci, pes i noví majitelé, pomoc a oporu. Společnici byla Egonovi kromě nových páníčků jezevčice Kecka, která se hned ujala jeho výchovy.

Dlouho jsme dostávali o Egonovi zprávy a fotky a těšili se z něj spolu s jeho majiteli. Hned na začátku, po prvních dnech společného soužití, nám nová majitelka napsala: „Egon je halama s duší kuřete a je to asi přesně to, co jsme teď potřebovali. Asi to opravdu bylo všechno osudové. ...je báječný, zabydlený a teď trénujeme procházky. Je úžasný mazel a my si ho vychutnáváme. Moc rád si mi lehá na klín a doslova si to užívá.“

Zájem o mazlení Egona nepřešel ani později, přestože „…na poslední prohlídce
mu doktor naměřil v kohoutku 92 cm. Takže statný chlapák. Myslíme si, že je u nás spokojený. Horké letní dny prožil převážně koupáním v řece, nebo válením v chladné
vodě horského potoka. Samozřejmě, nejraději jsou s Keckou v kuchyni, protože tam vždycky upadne nějaká ta dobrota. S Egonem prožíváme nádherný život .....“

Nádherný život si užíval i Egon, do svých osmi let. I když poslední čas už byl nemocný se srdíčkem.

Brok k nám přišel jako mladý se svým bratrem Egonem. Domov našel u zkušené vlkodavářky, jméno změnil na Brouček a dokonce se zapojil do práce městské policie. Pomáhal  šířit osvětu a ukazoval dětem, jak se správně chovat ke psům. Byl na spoustě zajímavých besed a na návštěvách v různých zařízeních v Chotěboři a okolí. Dokonce je i součástí loga pro prevenci městské policie v Chotěboři a jsou o něm zprávy na jejich stránkách. První byla tato http://mpchotebor.webnode.cz/news/akce-broucek-1/ ale najdete tam i spoustu dalších.

 Vyšel o něm i hezký článek v novinách, aniž by autor věděl, že se setkal právě s tím naším nadačním Broučkem http://magazin.e15.cz/clanek/regiony/broucek-848553

Prožil se svojí paničkou hezký život, bohužel se dožil jen necelých šesti let.

Bad byl nalezenec, který se dostal na obecní úřad jedné vesnice v severních Čechách. Protože byl podobný vlkodavovi, obrátili se na fond o pomoc. Snažili se dohledat původního majitele, ale to se nepovedlo. A tak později prostřednictvím fondu našel Bad nový domov, kde se měl dobře. Jediná potíž s ním byla, že vyžadoval neustálou společnost, jinak štěkal. Nechtěl už být nikdy sám.

Dva vlkodavové, matka a syn. Jejich majitelé se dostali do složité životní situace, když paní velmi vážně onemocněla. Psi ale zůstali doma a fond přispíval finančně i věcně na jejich péči.  Alda s Harykem zůstali doma i potom, když jejich panička zemřela. Pán se podle svých možností s naší pomocí postaral. Alda přečkala dokonce v 11,5 letech operaci torze žaludku a  dožila se neuvěřitelných 12 let a 8 měsíců. Její syn Harryk jí následoval za několik měsíců, dožil se deseti let. Alda byla jedním z nejdéle žijících vlkodavů u nás. Rodina se i přes velké osobní těžkosti o ně postarala, jak nejlépe jim to situace umožnila, přestože věděli, že oba psy v případě potřeby převezmeme a postaráme se o ně.

Původně chtěné štěně, na které se majitelé těšili a měli z něj radost. Po čase nastala změna v rodinné situaci, pes zůstal u jednoho z manželů. Času, který mu jeho majitel věnoval, pravděpodobně ubývalo a tím i péče a zájmu.

Fredy se za pomoci své chovatelky dostal do rodiny, kde měli s vlkodavy zkušenost. Před časem přišli o vlkodavku Jessiku, které také poskytli domov již jako dospělé a nechtěné. S léčbou trávicích potíží a kvalitní stravou na zlepšení kondice pomohl fond. Fredy byl v té době mladý,  ale hodně vyhublý a vystrašený. V krátké době se uzdravil a byl z něj pěkný, spokojený a milý pes, závislý na své paničce, které dělal radost do vysokého věku. Dožil se téměř jedenácti let.

Když už musí dojít k tomu, že pes nemůže být z jakéhokoliv důvodu u své původní rodiny, je dobře, že se hledá a také najde řešení co nejlepší pro psa. Je dobře a je správné, i když ne vždy samozřejmé, že i chovatelka hledala řešení.  Jsme rádi, že se na nás obrátila a že bylo možné hned psa umístit k novým majitelům.  A jsme také rádi, že díky přispěvatelům na konto Nadačního fondu Irský vlkodav jsme mohli  Fredymu částečně uhradit zvýšené výdaje spojené s léčbou, potřebnou prevencí a krmením alespoň po dobu, než bude v odpovídající kondici.

V dubnu 2007 jsme se dověděli, že v jednom útulku vlkodav. Ve š