V říjnu 2017 jsme přijali sedmiletého vlkodava  Kida. Dověděli jsme se o něm, když se jako ztracený a dostal  do útulku. Jak se ukázalo, již podruhé.

V červenci 2017 jsme převzali čtyřletého přátelského psa irského vlkodava. O lidskou společnost stál opravdu hodně a pro svojí veselou povahu dostal jméno Kašpar.

V době převzetí byl ve velmi špatné kondici. Vyhublý, s průjmem, řídkou nekvalitní srstí, defekty na kůži a spoustou zubního kamene. Začali jsme mu hledat nový domov, ale nespěchali jsme. Chtěli jsme Kašpara předat novým majitelům v lepším zdravotním stavu. Potřeboval nového majitele, který se mu bude věnovat a vynahradí mu předchozí období, kdy vyměnil několikrát působiště a kdy býval hodně sám. Samotu snášel špatně, ale jinak byl veselý a hravý jako štěně.

Průjem se podařilo zastavit poměrně brzy a postupně se Kašpar dostával do lepší kondice. O krmení měl stále prvořadý zájem, ale i dostatek pohybu byl důležitý. Jistotu nabíral ve společnosti dvou vyrovnaných fen, takže se přestal bát prudkých pohybů a ani při bouřce nepanikařil. Kamarádil se i s kocourem.

V listopadu 2016 se na fond obrátila majitelka s prosbou o umístění jejího 3,5 roku starého vlkodava do nového domova. Změnila se jí životní situace a nemá možnost se o psa odpovídajícím způsobem starat. Ross žil v bytě, chodil na krátké procházky a byl hodně času sám a majitelka si pro něj přála lepší život. Řešení situace sice nespěchalo, ale také nebylo proč ho odkládat, takže jsme Rosse převzali do péče fondu. Byl to veselý, přátelský a společenský pes. Domov našel v rodině a dospělou kastrovanou vlkodavkou. Byla už v té době nemocná a tak Ross bohužel zůstal po krátkém čase sám. O to víc si užívá člověčí společnosti. Jezdí na nadační akce, je pořád veselý, hravý a má výjimečně rád vodu a to každou, tedy i louže ;). Vede hezký spokojený život a o to šlo.

V dubnu 2016 se na nás obrátili o pomoc s umístěním pětiletého vlkodava. Majitel odešel pracovat do zahraničí a na pejska nebyl čas. Býval na zahradě většinu času sám. Dověděli jsme se o něm ještě, že je lovec. To mu ztěžovalo možnost umístění do nového domova, i když zájemci byli, bohužel většina už měla malého pejska a nebo nevhodné podmínky. K lidem byl od začátku Teddy přátelský, o malé děti měl vysloveně zájem a s vlkodavkama, které si ho vzaly „na starost“, vyšel od začátku velmi dobře. Učil se co se smí a co se nesmí, ověřil si, že je možné běhat a hrát si, ale s malými psy to bylo opravdu nebezpečné. Teddu jsme vykastrovali a už zůstal s vlkodavími kamarádkami. Na oplátku je naučil stíhat za plotem cyklisty a větší auta. A taky Teddy spolehlivě hlídá. Na většině fotek se tváří zamračeně, ale Teddy je veselý a přátelský pes, jenom je někdy rozpačitý a neví jak se v nové situaci chovat.

Šesté narozeniny oslavil s návštěvou, která mu přinesla krabici piškotů. Rozdělil se s kamarády a všichni si to užili. Má sklony k tloustnutí a tak se to s těmi piškoty nesmí přehánět moc často.

Tedy byl zdravý pes, měl zažívací potíže, které se při pravidelné stravě upravily. Bohužel po čase se ale začal zadýchávat a ukázalo se, že má nemocné srdíčko, u vlkodavů častý problém. Jeho stav se podařilo upravit léky, které musí pravidelně brát, ale jinak vede normální spokojený život a doufáme, že to tak bude ještě hodně dlouho.

V říjnu 2015 zavolal majitel čtyřletého vlkodava, kterého se prý sám před časem ujal, ale nyní na něj nemá čas. Zorro byl mohutný pes se zanedbanou srstí, zánětem dásní a dávno propadlým očkováním, ale byl přátelský a milý. Převzali jsme ho do péče fondu, kde podstoupil potřebnou léčbu a užíval si společnosti lidské i psí a ostatních zvířat. Následně našel trvalý domov v rodině, kde byli ještě dva jiní psi, se kterými dobře vycházel. Měl spokojený život, ale bohužel pouze rok a půl, kdy ho zradilo srdíčko. I tak jsme měli radost, že mohl být tam, kde se mu věnovali a měli ho rádi.

V dubnu 2015 požádala o pomoc s umístěním ročního vlkodava, kterého již majitelé nechtěli, protože jim dělal problémy. Poškodil zahradní nábytek a auto a prostě byl nevychovaný a už si ho nechat nemůžou ...

Pejska bylo možné umístit velmi rychle a ještě tím udělat radost v rodině, kde nedávno přišli o vlkodava, také před časem adoptovaného.

Alex byl ze začátku velmi bázlivý. Místo výchovy se mu dostávalo trestů. Bál se ruky, nechtěl jít do zahrady, do domu, strach měl především z mužů, naříkal při snaze ho odvést za obojek a přišel se zažívacími potížemi. S trpělivostí a citem poznal, že se dá žít i jinak, pomohla mu s tím domácí fenka. Ale na lepší se rychle zvyká a to platilo i v jeho případě.

Původní majitelka se dostala do složité životní situace, pejsek byl hodně sám a to není pro žádného dobře, pro mladého obzvlášť. Když jsme Pata převzali, bylo mu něco málo přes 1,5 roku. Byl hodný, snášenlivý a poměrně klidný a choval se tak později i v novém domově, ke kterému mu pomohl Wardy, kterému jsme hledali domov před krátkým časem a nabídlo se hodně zájemců.

Pata se ujali zkušení vlkodaváři, je jediným psem v rodině a tak si nyní lidské společnosti užívá. jeho nová panička nám o něm napsala, že je opravdu zlatý, zvyká si a stává se strážcem celého domu i zahrady.

V červnu 2015 jsme převzali psa, necelých 5 let, který měl původně mít výstavní a chovatelskou kariéru. Ve skutečnosti neměl ani dobré podmínky ani dobré zacházení, přesto ho chtěla majitelka prodat. Jednání o předání bylo zdlouhavé, ale s pomocí ochotných spolupracovníků úspěšné. I když Johna provázela pověst nespolehlivého zlého psa, choval se k nám všem hned přátelsky. Nebyl nejistý, ochotně cestoval autem, nechal se hladit, bral si z ruky... a užíval si společnost i volnost.  Po krátké aklimatizaci jsme našli Johnovi domov. Měl vlkodaví společnost, chodil na procházky, ale dlouho si toho neužil. Začal kulhat a diagnóza byla smutná, u vlkodavů častá - osteosarkom. Přivezli jsme Johna zpět, ale jeho stav byl bohužel už takový, že ho jeho pečovatelka mohla jen doprovodit na poslední cestě.

Koncem roku 2014 se na nás obrátil chovatel štěněte, které se mu vrátilo. On že si ho nechat nemůže, prodat se nedá... je hluché. Tak jestli bychom se nepostarali. Že to nespěchá, že má pro štěně volný kotec, ale aby se nedostala do špatných rukou ... A tak jsme si přivezli tříměsíční Adinku.

Adinka opravdu neslyšela vůbec, ale jinak byla milé štěně. Na vizuální podněty a na chování jiných psů i lidí reagovala velmi dobře. Nebyla bázlivá, nebyla nejistá, ale bylo potřeba vybrat majitele, který bude trpělivý, důsledný, naučí jí „znakovou“ řeč a nejlépe bude mít pejska, který mu s tím pomůže. Adinka se orientuje zrakem a čichem a samozřejmě kontaktem. Poslední dny byla zvyklá být venku v kotci se slyšící sestřičkou, ale u nás byla doma a tak bylo nutné natrénovat hygienické návyky. Výchova každého štěněte dá práci, u neslyšícího to platí dvojnásob. Ale jde to a Adinka vede naprosto normální, hezký psí život. Domov našla u trpělivého majitele, který už vlkodavy měl a spolu s Adinkou má takřka stejně starého pejska. Chodí pravidelně na procházky tak jako jiní pejskové, tam kde to je možné běhá navolno a drží se svého psího společníka a ostatních vlkodavích kamarádů.

V srpnu 2014 se ozvala dobrovolnice z jednoho útulku, že tam mají vlkodava, spíš křížence, který údajně poranil někoho v rodině. Než jsme se s majitelkou útulku domluvili, předala psa někomu jinému.

Po dvou měsících jsme byli upozornění na psa, který vypadal podobně a byl nalezen někde jinde a přechodně se o něj postarali z místního obecního úřadu. Mluvili o něm jako přátelském milém psovi. Podařilo se vypátrat posledního majitele, kterému prý utekl a který sliboval, že si psa vyzvedne, ale nevyzvedl a přestal komunikovat. Takže jsme psa vyzvedli, postarali se o něj a našli mu po čase nový domov a nové majitele.  Bohužel s Murphym opravdu nebylo jednoduché pořízení. Byl milý, přátelský, poslušný, ale když byl bez dozoru, dovedl se také dostat takřka přes jakýkoli plot a ani kastrace ho nezklidnila. A tak musel ještě jednou změnit majitele, kde už byl opravdu dobře zabezpečený pozemek, tak, že se nemohl zaběhnout.

Anežku dávala pryč v dubnu 2014 její předchozí majitelka. Nebyl to její první domov.

Anežka byla v té době téměř osmiletá, ale zdravá fenka v dobré kondici a bez zdravotních problémů. Byla tolerantní k psům i fenám, k lidem ze začátku trochu nedůvěřivá a zvyklá na děti. Nechtěli jsme, aby byla sama na zahradě, v kotci nebo uvázaná.

Po převzetí a krátkém pobytu v péči fondu jsme začali vybírat někoho, kdo se jí bude opravdu věnovat a kde se bude mít Anežka dobře. Odešla do rodiny ke dvěma vlkodavům a starší kamarádce briardce, se kterými si dobře rozuměla. Později k Anežce přibyla ještě nadační Majda 2 a i tu přijala bez problémů. Chodila s nimi na procházky, jezdila na výlety a také na nadační akce. Byli jsme rádi, že jsme jí tedy mohli častěji vídat. Anežka měla nakonec hezký život. Později sice měla různé zdravotní problémy, ale i tak si uměla život užívat. Když odešla, bylo jí více než 10 let, i tak to bylo moc smutné pro všechny, kdo jí znali.

V dubnu 2014 jsme po delším jednání s majitelkou přijali psa (4,5 roku) a společně s ním i stejně starou vlkodavku Daru. Sice se znali, ale nežili spolu, takže jsme hledali domov pro každého samostatně. Culík strávil s Darou ve fondu jen krátký čas, než jsme jí mohli předat, protože hárala.... odešla k rodině s Kubou, který zůstal sám a společnost feny mu chyběla (Kuba a Dara)

Culík přišel kastrovaný, drobnější, hubený a velmi, opravdu výjimečně, nedůvěřivý a bázlivý. Ale zájem o kontakt a pohlazení měl od začátku, jen si netroufal. Ani přijít k misce ani si vzít z ruky, nevěděl, co se stane a co ho čeká. Také jsme nacházeli staré, těžko vysvětlitelné jizvy. S trpělivostí a v klidu dělal pokroky. Byl o něj i zájem, ale k žádnému cizímu člověku nepřišel ani po delším čase. Velmi mu pomohla společnost vyrovnaného a mírného Míti Beránka. Bylo hezké vidět, jak si dva pejskové se smutnou minulostí padli do noty. Culík se bál všeho. Hluku, pohybu ruky i nohy ... i po delším čase se ukazovaly nové věci, které ostatním psům nevadí a on se jich děsí. Ale získali jsme si jeho důvěru, my i Míťa. A tak s Míťou zůstal. Nějaký čas trvalo než zjistil, že ta miska, kterou dostává je opravdu jeho. Na jídlo se vždy moc těší. Neměl žádné zažívací problémy, na které jsme byli ze začátku upozorněni. Jezdí rád autem, mazlí se, hraje si, odpočívá, vede spokojený psí život a je rovnoprávným členem svojí společnosti psí i lidské, už není poslední. Nikdo na něj nekřičí, není proč. Raduje se, vítá nás, zjistil už dávno, že ke svým lidem patří.. Potřeboval čas, trpělivost a klid.

Jezdí s Míťou na většinu nadačních akcí a opravdu si to užívá.

Na podzim 2013 jsme se z několika míst dověděli o pětileté fence vlkodava, která žije už nějaký čas v nevyhovujících podmínkách. Sama na nějaké stavbě a na řetězu, aby neutíkala. Následně se ozvala i její majitelka od které jsme před časem již jednoho psa přijímali.

Jednání se ujala hodná paní z rodiny, Morgi jsme přivezli, byla hubenější, ale v dobré náladě a přátelská. Po krátkém čase jí našli nový domov. Občas měla nějaké zdravotní problémy, hlavně zažívací a nakonec, musela být uspána, měla osteosarkom, což je u vlkodavů, bohužel, častá příčina. Ale život měla krásný. V dubnu 2017 opustila svojí paničku. Bylo to smutné, ale jsme rádi, že odešla v klidu, pohodě, nebyla vystavená dlouhému utrpení a bolesti. A že alespoň druhou polovinu života strávila příjemně s lidmi, kteří jí měli rádi a dobře se o ní starali.

S paničkou se měla vzájemně moc rády, jezdily na výlety, chodily na procházky. To je vidět i na fotkách a v útržcích zprávách, které nám její panička posílala:

...dnes, nevím, jak to dokázala si otevřela vrchní skříňku u linky a vyházela mi všechny hrníčky ( o patro víš jsou pamlsky) ... ale je úžasná, hraje si jako štěně, všechny hračky už rozdrbala, všechny chce líbat a na všechny skáče

Je úžasná. Je strašně hezký, že je furt veselá. I v tomhle malém bytě furt chodí za mnou a kouká,jak si čistím zuby a tak. Akorát jsem jí včera naštvala novým kobercem, to se jí teda vůbec nelíbilo a uražená ležela vedle ... no prostě bezva život se psem.

...někdy jí nechápu, ona má fakt strašně ráda lidi a když projdeme třeba okolo zastávky a vidí tam hodně lidí, tak se dál nehne a chce za nima a když tam nejdeme,tak si prostě lehne a nepohnu s ní. Ona je taková úžasně jiná.

Poslední den setkání příznivců fondu, Irskému vše irské ve Veselém Habru, v srpnu 2013, jsme se dověděli o tomto pejskovi – o Habříkovi, později se vžilo jméno Habís. Ozvala se slečna, že ho v tomto stavu našla uvázaného v lese a náhodně se dověděla, že jsme zrovna blízko. Hned jsme se domluvili na předání, neuvěřitelně zablešeného a vyhublého psa jsme přivezli a převzali do své péče. Prvořadé bylo odblešení, léčba všech neduhů, které bývají u takových psů obvyklé (začervení, záněty uší, dásní, kůže, ztráta srsti, poranění nohou, otlaky na sedacích hrbolech ...) a následně přivykání na pravidelné kvalitní krmení po malých dávkách, podpora imunity a správného trávení. Současně jsme se zajímali o to, kde se Habís v lese vzal a ptali se na podrobnosti. Jak to tak bývá, ukázalo se, že bylo všechno jinak a základní informace lživá. A vršily se další lži jedna za druhou. Dopátrat se pravdy byla práce doslova detektivní. Jednali jsme i s policií, šance na oficiální vyšetření a potrestání toho, kdo to způsobil, byla prakticky nulová a ve skutečnosti bylo nejdůležitější, že se k nám Habís dostal a že je možné se o něj postarat a najít mu nový, dobrý a trvalý domov.

Pro toho, kdo zná vlkodavy to je neuvěřitelné, ale přesto pravda.  Habís, dospělý vlkodav,  měl 28kg!! V podstatě kostra potažená kůží.

Domnívali jsme se, že takový případ je něco naprosoto vyjímečného. Po krátké době jsme bohužel zjistili, že ne. Za krátkou dobu  jsme převzali Mony.

Doslova zázraky dělala pravidelná péče jeho pečovatelky. Vykoupaný, odblešený a nakrmený Habís byl veselý přátelský pejsek. Poznal, jaké je to ležet na gauči, začal si hrát sám nebo s jinými psy, jezdily za ním návštěvy... jeho případ byl otřesný, ale s dobrým koncem.

Ve svém přechodném domově oslavil i své druhé narozeniny a odcházel k novým majitelům téměř padesátikilový.

Hned první rok, jsme založili tradici nadačního coursingu, který je od té doby pořádán každý rok a nese jméno Habísův střapec. Je to benefiční závod pro radost, zábavu a užitek. Někdy se se byl Habís se svými majiteli podívat a v druhém ročníku doslova zazářil, kdy svým během předvedl, že je v pořádku a až to vzbuzovalo dojem, jakoby tím děkoval.

Habís vede spokojený život rodinného psa. Běhá se svým páníčkem u kola, chodí na procházky, jezdí na výlety, hlídá děti a má se dobře.

Harryho majitelka se na nás napřed obrátila protože si s ním nevěděla rady. Problémem bylo ale dostatečné množství času, které mu nebyla schopná věnovat. Jako malé štěně byl Harry pravděpodobně spíš rozmazlován než vychováván a když narostl a začal mít opravdu sílu a prosazovat se, byl problém. Občasné jednání trvalo skoro celý rok. Nakonec jsme Harryho v červnu 2013 převzali do fondu. Byl to opravdu mohutný pes, který potřeboval důslednost a čas. Se spoustou věcí se Harry seznamoval až v dospělém věku, spoustu situací ho naučila zvládat vlkodaví „vychovatelka“. Například se musel naučit i vzít si z ruky pamlsek. Potřeboval čas, aby se s novým prostředím a novými lidmi seznámil, přístup k němu byl v předchozím čase pravděpodobně velmi různorodý, od příliš benevolentního až po velmi tvrdý. Obojí v něm vyvolávalo chaos. Potřeboval najít pevný bod a člověka, se kterým nejen naváže dobrý vztah, ale ze kterého bude cítit i oporu. Opět se ukázalo, že mít psa rád nestačí.

Harry si následně prošel ještě jedním krátkodobým pobytem než zůstal už natrvalo u zkušeného člena našeho fondu. V začátcích byl rád za klid a společnost mírných vlkodavek  i trpělivý přístup nového majitele. Fenky postupně odešly a zůstal jako jediný pes v rodině. Zklidnil se, je to vyrovnaný, ale ostražitý pes. Má přátelský a ochranitelský vztah k dětem v rodině. Je hezké ho vidět na nadační akci a jsme rádi, že se má dobře.

Na Kusku jsme byli upozorněni na tehdejším mezinárodním diskuzním fóru pro příznivce vlkodavů. Podle informací se dlouhý čas toulala po lesích, než se jí podařilo odchytit byla viděná na různých místech. Po složitých domluvách a pomoci na místě se podařilo fenku zajistit a následně jsme jí v září 2012 jeli vyzvednout z prozatím největší vzdálenosti, přes 800km jedna cesta. Sice se nabízelo několik lidí, že se o ní postarají, ale nikdo pro ní nechtěl a nebo ani nemohl jet, většina nabídek byla nereálná.

Bylo jasné, že najít pro Kusku nový domov nebude jednoduché. Byla velmi nedůvěřivá nejen k lidem,  ale i k čemukoli novému. Po seznámení a získání důvěry byla ale moc milá a vděčná. Snášela se dobře s velkými i malými psy. Věk jsme odhadli na 2 roky. Po krátkém čase byla hravá jakoby doháněla co si neužila ve štěněcím věku. Potřebovala vlídného majitele, který bude trpělivý a bude si umět získat její důvěru. Takoví lidé se po čase opravdu našli, sympatie byla vzájemná a po krátkém seznámení odjela Kuska do nového domova, na který si rychle přivykala a opravdu užívala, s malou dcerkou majitelů se také dobře zkamarádila. Zprávy byly dobré a milé: „S malou Evkou vychází dobře,miluje její hračky,krásně se jí v nich spí. Všechno bude dobré,je to naše šikulka a dáme jí dost času si na vše zvykat.“ Chodila ráda na procházky, užívala si je, i když z bezpečnostních důvodů jen na vodítku. „Hrozně moc se zlepšila,ráda se mazlí,už i lumpačí. Občas se leká, u neznámých věcí ještě stále váhá, už se ale nechá k lecčemu přemluvit. Je to zlatíčko.“

Velkou radost jsme měli po pár měsících ze zprávy: “... Kusinka udělala spoustu pokroků. Mnoha věcí se už vůbec nebojí, je hravá, dovádivá, ale hrozně milá a v rámci možností poslušná. Jsou podměty, kterých se stále bojí a možná jí to zůstane, ale v takových situacích improvizujeme a vše zvládáme. Doma se chová, jako by tady žila odmalička. Všichni ji moc milujeme a jsme rádi, že k nám díky Vám mohla přijít.” a po dalším čase “...už je z ní fajn parťák, který se sice občas leká, některých věcí se bojí, ale to už asi neodbouráme a i tak se s tím dá žít. Je bezvadná a dělá nám velkou radost každý den.”

Koncem června 2012 někdo uvázal v jednom útulku k plotu fenu irského vlkodava. Fena měla jemnou zplstnatělou srst a tak jí v útulku ostříhali. Ujala se jí slečna, která se Ladě velmi věnovala, jezdila s ní na výlety zdálo se, že je vše v pořádku. Po čase ale začaly v rodině problémy, fena nevyšla s každým a bylo potřeba jí najít opět nový domov.  Byla tedy nějaký čas v péči fondu, současně se dvěma dalšími vlkodavy – Kuba a Líza.

Lada opravdu potřebovala  důsledný , ale vlídný přístup. Nakonec našla domov u rodiny s malým hospodářstvím, kde byla spokojená.

Joe je otcem štěňat Beránků z Beranova. Získat ho a zamezit jeho dalšímu živoření bylo velmi náročné, Bohužel kontrola z kompetentních orgánů nepovažovala za potřebné psa odebrat. Poslední čas dostával krmení a vodu od příbuzných majitele a tak je sice stále velmi hladový a hubený, ale přece jen už není tak vyhublý jako když jsme odváželi štěňata. S veterinární správou jsme opakovaně bezúspěšně jednali, dostali jsme pouze sliby do budoucna. Po složitých a dlouhodobých jednáních s majitelem a jeho rodinou, se nám nakonec podařilo psa odkoupit. Joe je velmi přátelský, pouze u krmení je opravdu divoký a také pije kdykoli jde kolem vody. Nedostatek krmení a pití si bude pravděpodobně pamatovat dlouho. 

Po aklimatizačním pobytu, kdy se Joe dostal do lepší kondice, se ho ujala rodina, která už před časem adoptovala Gastona a tak i Joe dostal domácí jméno Gaston. Na obou místech měl Joe jako společníci dospělou vlkodavku a samozřejmě lidskou společnost, o kterou velmi stojí, je velmi mazlivý. Jeho nový páníček nám po čase napsal: “neustále přenáší dřevo z urovnaných hranic .... obírá ovoce ze stromů, nejprve očesal hrušky, poté část meruněk a ted žužlá nezralé broskve...když nedosáhne, jednoduše si stoupne na zadní předníma tlapama se opře o kmen a jede:-) Hadici už také 2x prokousnul,občas sundává prádlo ze sušáku, takže se už většinou suší doma v prádelně ... Většina prohřešků se mu ale promíjí, protože je fakt hodný. Navíc je to opravdu krásný pes s ještě hezčíma očima, takže stačí aby se podíval a člověk se spíš zasměje a řekne jen "Ty darebáku jeden". Chůze u nohy je také zážitek - pořád se tiskne k noze až by mě povalil. Naštěstí mají k dispozici celou zahradu, tak lítají celý den-svůj původně téměř anglický trávník už dávno neřeším-aspoň je méně práce:-), jen na noc je zavírám, mám strach aby mi je nějaký dobrák něčím nenakrmil...

Takže na závěr myslím, že náš dřevorubec, česač ovoce a hlavně miláček se má dobře, vypadá spokojeně a myslím, že mu nic neschází a my jsme rádi že je tady s náma.“

Anděla měla stejně smutný start do života jako její sourozenci, informace na Beránci. Když už byla štěňata v takové kondici, že mohla jít do nových domovů, odešla Anděla do společnosti dospělé vlkodavky  a dalších psů. Především ale k majitelce, která měla s vlkodavy zkušenosti a poskytla fence potřebnou péči.

Anděla sice na nadační setkání nejezdí, ale víme, že se má dobře, což je podstatné.

O Míťových začátcích a jeho sourozencích v Beránci.  Byl nejmenším štěnětem, velmi začervený, se zažívacími potížemi a špatným vývojem kostry. První dny jsme zvažovali, jestli má do budoucna vůbec šanci na přežití a normální psí život. Míťa na vlkodava moc nevyrostl, byl ale bojovník a také roztomilé štěně, vděčné za každý projev přízně a pohlazení. Ovšem dovedl jako štěňátko i zlobit. Má na svědomí snad několik kilometrů zahradních hadic, nějaké roztrhané pelíšky a hračky.

Zůstal mu celoživotní pohybový problém, ale naučil se tomu se přizpůsobit a my jeho odpočinkové časy respektujeme. Může se dobře pohybovat a chvílemi i velmi rychle, ale stát na jednom místě může jen chviličku. Hned si lehne, snaží se páteř a kyčle příliš nezatěžovat. Je moc milá osobitá povaha, ale „domluvit“ se s ním dá na všem. I když jakákoli manipulace je mu nepříjemná a zejména česání je mu velmi proti mysli. Celý život tráví ve vlkodaví společnosti, vzal pod svou ochranu bázlivého nadačního Culíka, kterému usnadňuje život a je mu oporou. Oba bývají na skoro každé nadační akci a na většině fotek jsou také spolu a spolu poskytli často přechodnou společnost nějaké nadační fence.

Bertík je jedním ze štěňat Beránků. Odešel ke zkušené majitelce spolu se svojí sestřičkou Andulou a dostal domácí jméno Dew.

Bertík byl největším pejsek ve vrhu, ale současně jedním z nejpostiženějších štěňat. Měl výrazné prošlapy a deformaci stehenních kostí. Stav se sice během odchovu a následnou péčí velmi zlepšil, ale postižení zůstalo trvalé. Později se při rentgenologickém vyšetření zjistily mnohočetné zlomeniny pánevní kosti v raně štěněcím věku. Zlomeniny se zahojily, ale došlo k posunu kostí, která se v růstu i dospělosti projevovala pochopitelnou bolestivostí, která do jisté míry ovlivňovala Bertíkovo chování. I tak byl ale milým a milovaným společníkem. V době, kdy ho bolesti netrápily, si užíval života v krásné přírodě, s  paničkou a psími kamarády občas i ve stylu keltského života. Týrání v prvních měsících života způsobovalo opakované stupňující se bolesti ovlivňující kvalitu života až bylo nutné se s Bertíkem – Dewem v pěti letech rozloučit.

Případ Beránků byl smutný, jejich stav otřesný stejně jako chování některých lidí, ne jen jejich původního majitele. Ale hodně nás naučil. Měl dobré pokračování, přinesl nám nové kolegy a podporu řady lidí, kteří pochopili, že práce fondu je prospěšná. A bohužel i nutná. O případ Beránků se zajímala i media, noviny i televize uvedly o Beráncích články a reportáže.

Proč ten název? Protože přišli o velikonocích a z Velkého Beranova....ale  nic roztomilého na tom nebylo.

Dostaly se k nám informace o živořících a jen velmi špatně přežívajících štěňatech, do kterých jejich „chovatel“ údajně nechce investovat, protože je nikdo nechce a nedají se prodat. Že tato slova myslel vážně dokládaly  fotografie a skutečný stav štěňat. Štěňata žila ve vlhku a zimě v chlévě patrně po hovězím dobytku s naprostým nedostatkem jakéhokoli, alespoň nekvalitního krmiva.

Jeli jsme se hned na místo podívat. Majitel nás sice do prostor ustájení nepustil, ale štěně nosil jedno za druhým a také je velmi vychvaloval. Pohled na podvyživená, začervená, špatně se pohybující štěňata byl smutný, ale pán mluvil jen o penězích. Nevěděl ani jakého jsou pohlaví, natož něco  podrobnějšího. Smutné bylo i to, jak se štěňata snažila dostat aspoň na chvilku zpět ke svým rodičům, kteří byli zavřeni v přilehlém tmavém chlévě s výhledem na dvůr. Rodiče – mladá drobná fenka, které v době krytí bylo 8 !!  měsíců a otec, kterému v té době bylo 10 měsíců. Dověděli jsme se, že je fenka opět několik dní nakrytá. Takže se mohla v 15-16 měsících stát matkou podruhé.

Co dělat v takové situaci, kdy štěňatům jde opravdu o život a s majitelem není řeč? Všechna předsevzetí takového člověka nepodporovat jdou při pohledu na štěňata stranou. Rozhodli jsme se psy dostat pryč, jak jen to půjde. V této konkrétní situaci bylo pro nás toto řešení jediné možné. Rodiče štěňat se nám hned nepodařilo získat, ale byli jsme rozhodnuti udělat vše pro to, aby byli co nejdřív odebráni jakýmkoli způsobem.

Štěňata jsme odkoupili, převezli do naší péče a snažili se pro ně udělat co nejvíce, alespoň dodatečně je vybavit pro budoucí život a najít jim dobré domovy.

Štěňat bylo 7, stáří 4,5 měsíce a váha od 9 do 12 kg. Kdo zná plemeno, ví, že je to opravdu váha sotva na zachování života.  Vlkodav v tom věku má kolem 35kg.Všechna měla vážné zažívací  a pohybové potíže.

Oslovili jsme příznivce fondu a plemene irský vlkodav. Vlna zájmu a pomoci od nás i ze zahraničí byla obrovská. Finanční podpora byla potřebná, ale té psychické jsme si vážili stejně.

Začali jsme opatrně s dietní stravou, krmením několikrát denně, opakovaným odčervením a léčbou průjmů. Také bylo potřeba štěňata odblešit. Věnovali jsme jim opravdu hodně času, štěňata měla co dohánět a také se velmi snažila. Na začátku jsme neuměli říct, jestli všechna přežijí. některé zdravotní potíže se ukazovaly až časem, zejména u dvou pejsků byl problém pohyb.

Bylo  až neuvěřitelné jak se kondice štěňat zlepšila za jeden jediný týden. Pokračovali jsme v šetrné dietní stravě, kromě odčervení byla přeléčena girardioza a následně byl trus laboratorně vyšetřen. Při vážení po týdnu byly přírůstky od 3 do 4,5 kg, samozřejmě šlo i o vliv rehydratace.  Celkově nejpostiženější se v té době jevil droboučký Míťa, zadní nohy měl nejhorší Bertík. Jak ukázaly pozdější rentgeny, měl zlomenou a špatně srostlou pánev, došlo k posunu a vadnému postavení stehenních kostí, tedy celých pánevních končetin. Záněty uší, oděrky a různě stará poranění kůže se ve srovnání s ostatním jevila jako zanedbatelná.

Ale bylo dobré, že byla všechna štěňata veselá, o vše se zajímala, byla vděčná za každé pohlazení a pochování a návštěvy, které za nimi začaly jezdit, si vždycky užila.

Souběžně s péčí o štěňata jsme jednali s různými úřady.  Připravili a odeslali podání na policii, finanční úřad, odbor životního prostředí příslušného magistrátu a KVS. Tam jsme považovali jednání za nejdůležitější, ale bylo nejobtížnější. Ostatní úřady vzaly případ na vědomí, ale odpovědi byly takové nic neříkající. Případem se zabývalo i zastupitelstvo obce, případ týrání zvířat nebyl u tohoto majitele první. Všechna jednání byla náročná, ale ne zbytečná.

Důležitým úkolem bylo získat oba rodiče štěňat, zabezpečit jim správnou péči a dobrý domov. Dalším naším cílem je znemožnit „chovateli“ možnost podnikat v chovu jakýchkoli zvířat. Odebrání rodičů neprobíhalo tak rychle jak bychom si přáli. Otec štěňat, kterému jsme dali jméno Joe, byl nakonec po náročných jednáních také vykoupen a matka Terezka byla odebrána za 4 týdny po té, co jsme nabídli se o ní postarat bez požadavků prostředků na její péči.

Péče o štěňata byla náročná. Jejich kondice a zdravotní stav se ale výrazně zlepšil a váha se za necelých pět týdnů více než zdvojnásobila. Byla hravá, nebojácná, neměla ale zkušenost krom hladu, vlhka a tu a tam rány lopatou vůbec s ničím. Stále bylo potřeba věnovat velkou péči krmení. Piškoty je zásobovali návštěvníci ve velkém ;) Po třech týdnech bylo možné štěňata i naočkovat. I když štěňata vše doháněla, pořád byla za běžným odchovem velmi zaostalá.

Také už bylo možné začít s výběrem budoucích majitelů. Zájemců se hlásilo opravdu hodně, spousta lidí nabízela pomoc. Věděli jsme, že péče o Beránky nebude jednoduchá, že se možná v krátkém čase ukáží další problémy. Start do života byl pro všechny opravdu špatný. Nabídky byly i ze zahraničí, ale vždycky chceme mít možnost být co nejjednodušší cestou nápomocni v případě problémů. Zvažovali jsme pečlivě a vybrali jsme správně. Po měsíci odešli do nového domova Alf a Anděla a přivezli jsme Terezku. Všechna štěňata odešla k lidem, kteří již vlkodava mají nebo měli, k lidem, kteří toto plemeno mají rádi, mají pro něj pochopení a také podmínky. Všechna štěňata se dostala do těch nejlepších domovů, jejich rodiče také a s dalším životem vás seznámíme samostatně.

V lednu 2012 požádala majitelka Pepina, aby ho převzal fond do své péče. Pepinovi byly v té době dva roky a moc si toho v životě ani neužil ani se moc nenaučil. Pravděpodobně byl hodně sám, pozornosti a přízně měl minimum. Přesto byl velmi přátelský, zvídavý, veselý, a stál o lidskou společnost a pohlazení, což mu bylo vzácné. Většina situací pro něj byla nová, ale rychle se přizpůsoboval a doháněl všechno, co zameškal. Byli jsme rádi, že nám o něm jeho majitelka dala vědět, i když informace, že ovládá jen povely Nesmíš! a Do boudy! byla velmi smutná. Ale když už padne ze strany majitele rozhodnutí dát psa pryč, je lepší mu najít nový domov co nejdříve. Měli ještě fenu, kterou si zatím chtěli ponechat. Té hledal fond domov téměř o dva roky později ...

Pepina jsme přivezli v době, kdy se u nás léčila a čekala na nový domov také Majda (1) a tak měl společnost její i dalších zkušených vlkodavek v domácnosti. Rychle se přizpůsobil a po krátkém čase odešel do nového domova, kde před ním už s vlkodavem zkušenost měli. Rádi jsme Robina viděli, když po čase přijel na návštěvu.

Amy jsme umísťovali k novému majiteli začátkem září 2011. Velmi rychle zvykla, s novým majitelem si hned výborně padli do noty. Užívala si procházek a občas i společnosti dalších dvou spřátelených vlkodavů.

Takže Amy je další pejsek, který se má dobře naším přispěním.

Koncem lednu 2012 se k nám dostala světle žíhaná, asi dvouletá fenka, která potřebovala nový domov a také získat trochu sebevědomí. Začali jsme jí říkat Majda. Po počáteční nedůvěře se chovala moc mile, byla hravá a přátelská i ke psům. Také byla Majda ze začátku trochu nemocná, zánět močového měchýře, ale léčba byla úspěšná.

Krátce za Majdou přišel ještě Pepin, pro kterého jsme také hledali nový domov a tak byli chvíli spolu. Později odešla Majda k novým majitelům, kteří měli zkušenost s předchozími vlkodavy a v současné době vlkodavího dorostence. Majda byla vykastrovaná a se svým vlkodavím kamarádem a svými lidmi tráví pěkný život.

V září požádali majitelé Orladna , abychom mu našli nový domov. Odjížděli do zahraničí a psa sebou nemohli vzít.  Orlandovi byly v té době dva roky, byl poslušný, nekonfliktní a zvyklý na malé psy a děti.  Rodina, ve které nový domov našel, měla tři děti a také již předchozí zkušenost s vlkodavem. Měl hezký život, bohužel ale krátký. Po dvou letech náhle uhynul, důvodem byl  prasklý mu nádor na játrech, který do té doby jeho zdravotní stav nijak nekomplikoval.

V listopadu 2010 jsme dostali zprávu: „Hledáme pomoc pro 9ti letou vlkodavku. Její majitelka je na pracovním pobytu v USA, vrací se v únoru 2011. Fenka byla na statku spolu s jejími dalšími zvířaty, staral se o ně její tatínek. Ten bohužel onemocněl a už se dál starat nemůže. Koně a ovce se rozdali a prodali, další dva pejsci mají také snad o střechu nad hlavou postaráno. Zbývá tato fenka, hodná, zvyklá na lidi, koně, psy. Je čistotná, ale žila venku, takže doma by se jí asi nelíbilo. Je to stará dáma a tak jí stačí malé proběhnutí a něco dobrého na zub. Majitelka by hradila náklady na krmení i veterinu. V únoru by si jí vzala zpět, ale pokud se nenajde nikdo, kdo by se jí dočasně ujal, tak bude pravděpodobně utracena....“

Rychle jsme se domluvili na převzetí feny Megi. Ve skutečnosti jí v té době bylo 10,5 roku. V jakém byla stavu a jak byla vyhublá je vidět na fotkách. Zůstala na statku bez dostatečné péče, bohužel jí nebylo i přes veškerou snahu vzhledem k věku a k jejímu zdravotnímu stavu pomoci. Bylo nám to moc líto, ale alespoň dožila v teple a se zájmem svého pečovatele, který shodou okolností před časem vykoupil ze špatných podmínek její matku. O tom, že Megi na péči majitelka nejen nepřispěla, ale ještě se cítila dotčená, ani psát netřeba.

V lednu 2010 vyšel inzerát s neuvěřitelným textem. Majitelka se snažila tříletého Barnabáše prodat, protože doma zabírá moc místa! Upozorňovala potencionální zájemce, že si můžou přivydělat jeho nabízením ke krytí bezpapírových fenek. Za psa požadovala poměrně hodně peněz a asi proto se o něj nikdo nehlásil. Zkusili jsme zjistit více rovnou od majitelky, u které ale v té době už nebyl. Stejný den se dostal do útulku. Shodou okolností jen krátce před tím, než jsme volali. Další podrobnosti neznáme, ale do útulku psa přivezla městská policie, protože se volně a bez majitele pohyboval na veřejném prostranství. Důvodem nadbytečnosti Barnabáše byly neshody s druhým psem v domácnosti, jeho bratrem, které se zhoršovaly po té, co oba psi kryli. V den, kdy se majitelka rozhodla Barnabáše zbavit došlo mezi psy ke rvačce.

Občas míváme v „záloze“ někoho, kdo nabízí ujmout se vlkodava v nouzi a tak jsme hned mohli Barnabášovi domluvit nový domov. V útulku jsme se dověděli, že je Barnabáš vyhublý a není na tom psychicky dobře. Týden po prvotní informaci byl Barnabáš v náhradní rodině.

Nová majitelka měla se psy i s vlkodavem zkušenost a Barnabáš se rychle zabydlel. Chvíli trvalo, než se zlepšil zdravotně. Měl problémy, které bývají u těchto psů časté – zánět zvukovodu a zažívací potíže, nějaký čas bylo nutné dietní krmení. Ze začátku mu dělala společnici deerka Bibi, později zůstal Barny v rodině jako jediný pes.

V červnu 2009 nabízel útulek  Jimlín křížence vlkodava. Jeli jsme se na něj podívat a i když pejsek s vlkodavem neměl nic společného, snažili jsme se pomoci. Převzali jsme pejska, kterému jsme začali říkat Bráška, do své péče a po pár dnech ho převezli do nového domova, kde měl za společnici dospělou vlkodavku. Bráškovi bylo potřeba nejprve vyléčit zažívací potíže, kterými trpívá poměrně dost psů s nedostatečnou nebo spíš žádnou péčí. Jedná se především o masivní začervení, ale nejen o něj. Bráška byl divoch a živel, ale přinášel do nového domova také spoustu dobré nálady. Navíc jsme při návštěvě útulku dohodli i následnou pomoc všem přítomným psům. V té době jich bylo v útulku 65. Zajistili jsme odčervení a ošetření proti blechám a klíšťatům nejen dodáním preparátů, ale také jsme se postarali přímo o aplikaci a přidali nějaké krmení. Vyslechli jsme si při té příležitosti nad některými pejsky jejich opravdu smutné a někdy neuvěřitelné osudy. Pomoc byla možná díky příspěvkům dárců, kterým nebyl a není osud opuštěných psů lhostejný.

Na podzim 2009 se v pražském útulku objevil vlkodav. Nestává se to moc často, ale občas ano. Toto ale bylo štěně bez jakékoli identifikace (tetování, čip) a to je opravdu neobvyklé. Čekali bychom, že se po pejskovi bude někdo shánět, že se objeví inzeráty, dotaz na klubových, nadačních nebo jiných často navštěvovaných vlkodavích a nebo obecně psích stránkách...nic.

Pejsek měl přesto štěstí. Spolupráce a domluva s útulkem byla velmi dobrá, pracovala tam ošetřovatelka, která měla sama před časem vlkodava. Tak nejen dobře odhadla věk štěněte, ale také jsme se shodli na tom, že je potřeba pejskovi najít nového majitele, který tzv. ví do čeho jde a bude schopný i ochotný vlkodavovi poskytnout vše co potřebuje. Samozřejmě v případě, že se nepřihlásí původní majitel. Nepřihlásil...takže se štěně možná neztratilo, ale už svého majitele omrzelo, kdo ví. Jak to bylo doopravdy jsme se nikdy nedověděli.

Důležité je, že se pejsek po krátkém pobytu a karanténě v útulku dostal do nového domova a k novému vlkodavímu kamarádovi. Lojzík  byl jako štěně plný energie. Jako mladý měl i střet s divočákem, který se neobešel bez vážného zranění. S náklady na léčbu pomohl fond.

V pozdějším věku se přihlásily nějaké nemoci, ale jsme rádi, že si i tak Lojzík užil pěkný život a bylo o něj do konce postaráno.

O Saly jsme se dozvěděli v dubnu 2008 od její majitelky, která hledala pro svojí   více než osm let starou fenku nový domov. Bylo jí líto, že nemůže Saly dál zajistit vhodné prostředí, protože se přestěhovala a nebylo by možné,  aby Saly byla denně dlouhé hodiny sama doma. Hledala pro ní někoho, kdo by se o ní postaral a u koho by se měla dobře. Na internetu našla kontakt na Nadační fond.

Na svůj věk byla Saly ve velmi dobré kondici, ale měla v poslední době opakovaně léčený zánět dělohy, takže bylo jasné, že v krátké době bude muset podstoupit kastraci. Ale vzhledem ke stabilizovanému stavu bylo možné počkat, až si Saly zvykne v novém domově. Později  bez problémů Saly plánovaný zákrok přečkala. V novém domově se Saly rychle sžila se třemi domácími vlkodavy, jezdila na výlety a nadační akce. V nové rodině oslavila 10. narozeniny veselá, v plné síle a spokojená. Bohužel, dva měsíce po té se projevilo bolestivé nevyléčitelné onemocnění.