a89925d77e81c67aef21d7201f8c1641.jpg


O Irském vlkodavovi

Doporučené odkazy

Doporučené odkazy

e-shop vmpprofil.cz

Chovatelské potřeby a krmiva nejen pro psy a kočky.

 

WDK
Stránky chovatelského klubu Irských vlkodavů.

 

Pet Medic 
Veterinární zdravotnická záchranná služba

Historie Irského vlkodava

Historie Irského vlkodava
Legendy, mýty a pamětihodnosti jsou v mnoha případech spojeny s vyprávěním nebo alespoň zmínkou o statných, udatných psech. Jsme přesvědčeni, že i tam, kde se vyprávění o psech nezmiňuje, plnili psi důležitou roli jako průvodci, pomocníci, ochránci a společníci lidí. Tuto roli si zachovali dodnes, protože jaký by byl život bez psa? V našem případě – jaký by byl život bez irského vlkodava?
   
historie
Ve slavné irské minulosti provázel mohutný, statečný pes významné postavy tohoto národa a až v době po strašném hladomoru byl jako plemeno na vyhynutí. Nebo vyhynul zcela? jednotná odpověď neexistuje. Ve slavné irské minulosti provázel mohutný, statečný pes významné postavy tohoto národa a až v době po strašném hladomoru byl jako plemeno na vyhynutí. Nebo vyhynul zcela? jednotná odpověď neexistuje.
 
Gaelská literatura se prohlašuje za nejstarší evropskou literaturu v národním jazyce. Sahá až do doby, kdy byly poprvé písemně zaznamenány keltské ságy a hrdinské epopoje, například epos o CúChulainnovi, nejznámějším irském hrdinovi. Původně se jmenoval Setanta, ale v sedmi letech zabil hokejkou na irský pozemní hokej nejlepšího hlídacího psa královského kováře Cullaina. Psa, který „v síle neměl sobě rovného a temnou nocí se pohyboval bez hlesu, jen oči mu plály jako uhlíky“. Setanta přislíbil hlídat Cullainův majetek, dokud nebude vycvičen další pes. Od té doby měl jméno změněno na CúChulainn. (Cú – pes ). Když se chystal do boje, dokázal narůst do obrovských rozměrů, měnil barvy a jedno oko se mu zvětšilo. Byl nesmírně silný, protože nosil v kapse ochočený blesk. Nejznámějšího vítězství dosáhl v tažení za býkem z Cooley ( Cuailnge). Dokládá to výjev na zbytku kotle starého 2.300 let. Je na něm vyobrazen i velký, statný pes.
 
Nejslavnějším vůdcem Fiannů, elitních družstev vojáků, kteří bránili Irsko, byl Finn Mac Cool. Měl věštecké schopnosti a cucáním palce na ruce dokázal získat obrovskou moudrost. Pro nás je zajímavé, že měl psa Brana, který dosahoval téměř stejné velikosti jako on a údajně byl předkem dnešních irských vlkodavů.
 
„ Žluté nohy má Bran, oba boky a břich jsou bílé, hřbet je tečkovaný a karmazínové uši jsou velmi červené.“ Bran směl spát v posteli svého pána.
 
Pověst praví,že Finn Mac Cool našel svého malého syna Ossiana, kterého opustila matka, jak ho jeho dva psi bránili proti psům ostatním. Ossian později prosil svatého Patrika: „je sladší poslouchat hlasy psů než hledat milost“ a žádal, aby mohl odejít do nebe se svým psem.
Jméno Finn ( i když důvodem je pravděpodobně spíš kniha Irčák Finn) a jméno Bran je i dnes vlkodavům dáváno poměrně často.
 
Podle nálezů z vykopávek někteří vědci považují za prokázané, že psi typu irského vlkodava byli v Irsku ještě před příchodem Keltů, již v době 400let před naším letopočtem.
Irský vlkodav býval velmi ceněn. Podle sbírky zákonů z roku 930 n.l. stál vlkodav z královského chovu dvakrát víc než jezdecký kůň. Anglický chrt byl v té době ceněn asi na polovinu ceny IW. Byly dokonce stanoveny vysoké pokuty za poranění vlkodava, odstupňované podle druhu poranění. Pochopitelně nejvíce bylo pokutováno poranění nohou a očí. 
Později byl vlkodav žádaným darem mezi vládci různých zemí a spousta významných osob irského vlkodava vlastnila. Nejdříve bylo zvykem darovat skupinu 7 vlkodavů, teprve později chovné páry. 

Zajímavou knihu, která poskytuje soupis příznivců irských vlkodavů, na základě materiálů ze zámeckých a klášterních knihoven, sepsal farář Edmund Hogan. V roce 1897 vyšla knižně pod názvem Historie irských vlkodavů a v roce 1972 ji opakovaně vydal Klub chovatelů irských vlkodavů v Irsku. Hoganovy informace začínají prvním významným majitelem irského vlkodava, kterým byl Quintus Aurelius Symmanchus v r.391 a končí chovatelem J.F.Bailym v roce 1891.
 
V roce 1210 byl pes prince z Walesu, Llewellyna, básníkem oslaven slovy: 
„Květ svého plemene, tak mírný jako ovce v domě, jako lev na lovu.“ K Llewellynovi se váže pověst, podle které omylem zabil svého vlkodava Gelerta. Při návratu domů se domníval, že pes zkousl jeho malého syna. Že to bylo právě naopak a Gelert chránil jeho synka před vlkem, zjistil až když psa probodl mečem. Svého činu velmi litoval což se odráží ve welském úsloví „litovat hluboce jako ten, kdo zabil svého psa.“ 

Roku 1568 říkal Camden „IW se podobá postavou chrtovi, je však silnější než mastif a ovladatelnější než španěl“. 

Roku 1630 se objevilo dílo sira Warrse „Antiquities of Ireland“ v němž jsou irští vlkodavové popsáni takto: nemohu se nezmínit o psech, kteří byli obvykle nazýváni vlkodavy, protože se zvlášť hodí k lovu na vlky. Mimo tyto vlastnosti mají pěknou postavu a jsou značně velcí a silní. 
V Historii Irska z roku 1660 se o vlkodavech píše „Kraj má dále vlky a chrty, kteří je loví. Těla a nohy chrtů jsou silnější než u hříběte.“ 

Za vlády Cromwlla (1653-1658) přibývalo v Irsku a Anglii nápadně vlků. Byl proto vydán zákaz vývozu vlkodavů z Irska a Anglie. 

Roku 1694 napsal přírodovědec Ray „největší pes, jakého jsem kdy viděl, je irský vlkodav.“ Ve straší literatuře je vždy vyzdvihována výška psa a impozantní zjev vlkodavů zaujme i dnes. Dobrý popis irského vlkodava pochází z roku 1770 „nejkrásnější ze psů, které jsem viděl je irský vlkodav, mohli bychom ho s jistotou označit za prapsa. Je zvlášť krásného a majestátního vzhledu, pravděpodobně největší pes světa. Byl to chrt, ale silnější než chrt.“ O dva roky později napsal Bewick: „K dnešnímu dni je tato stará rasa velmi vzácná a je chována pro krásu a ne pro lov“. 

Poslední vlk byl údajně zabit irskými vlkodavy v r. 1786. Omezení počtu vlků v Irsku způsobovalo i omezení počtu irských vlkodavů. S vymíráním tohoto plemene upadaly v zapomnění i údaje o jeho minulosti a původním vzhledu. Nikdo už přesně nevěděl, zda byl starý vlkodav hladko nebo hrubosrtstý a v jakých barevných rázech se vyskytoval. Kolem roku 1800 se občas objevovaly zprávy o „posledním zástupci své rasy“. Jedním z posledních chovatelů byl Hamilton Rowan z Dublinu, který zemřel v roce 1834. Jeho pes Bran byl také považován za posledního psa tohoto plemene. 

O čtyřicet let později se pokusil H.D.Richardson zachránit plemeno před vymřením a založil kmen „Kilfane“ na němž později kapitán G.A.Graham prováděl zčásti své rekonstrukční pokusy. 

V té době už ale vlastně nikdo přesně nevěděl, jak původní plemeno vypadalo. Občas se nějaký jedinec, označovaný jako poslední, ještě objevil, například ten v zoologické zahradě v Dublinu. Zoolog Th. Studer ho popsal takto : „ hrubé osrstění, s bohatě osrstěným ocasem, dlouhá srst se na hřbetě rozdělovala pěšinkou a na hlavě visela do obličeje, který byl osrstěn krátce, ale drsně. Zbarven byl jako vlk, černě s šedým melírováním“. 

Kapitán Graham, kterému je přisuzována zásluha za to, že se dnes i my můžeme mít tyto psy jako společníky, napsal v roce 1863 „ má opravdu tento král mezi psy upadnout v zapomenutí?“ Práce na obnově plemene trvala 34 let a stála 20.000 tehdejších liber. Vlakodav byl životním dílem kapitána Grahama, který sesbíral 300 rodokmenů sahajících až do roku 1815. Psi ze zaniklých psinců byli rozptýleni na různých místech a používání různým způsobem, jen ne k cílenému chovu. Nakonec začal kapitán Graham se 6 psy, kteří byli navzájem více či méně příbuzní. Nejdříve se snažil o chov bez přimísení jiných plemen, ale později sáhl k barzojům, mastifům a dogám, zejména pro dosažení žádoucí velikosti. 
Dalším významným chovatelem byl plukovník Garnier. V chovu již tenkrát používal heterozního efektu, tedy zlepšování vlastností křížením.
 
Co říci závěrem? 
Existovalo plemeno před rokem 1850? Ve své nynější podobě bohužel pravděpodobně ne, i když se o tom vedou neustále spory. Starý irský vlkodav byl pravděpodobně více podobný doze nebo mastifovi. I jinde v Evropě byl používán pes, který se označoval jako vlkohryz a byl to vlastně jakýkoliv velký, rychlý a statný pes, který byl schopen splnit požadavky na něj kladené. O cílený chov nešlo. Někteří autoři popírají jakoukoliv příbuznost s deerhoundem, jiní ji naopak uvádějí jako samozřejmou a hovoří o vlkodavovi jako o přímém potomku skotského jeleního psa. Nizozemský malíř Paul Potter v 17. století namaloval irského vlkodava tak, že je velmi podobný tomu dnešnímu. Staré legendy se často a krásně zmiňují o psovi, který provázel své pány a byl nepostradatelným pomocníkem. Vadilo by to dnešním majitelům irských vlkodavů, kdyby šlo opravdu jen o mýty? Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. A nemůže nic změnit na tom, že irský vlkodav je plemeno nejen krásné ale i plemeno příjemné.
  

      

Sitemap